Říjen: fjord Mrtvého muže, 1944
Kettu, Katja: Porodní bába

Říjen: fjord Mrtvého muže, 1944

Román Porodní bába, silně spjatý s finskými dějinami a prostředím, představuje nadčasové umělecké dílo a dokáže zprostředkovat výjimečný čtenářský zážitek, o kterém nelze mlčet. Porodní bába nabízí jímavý a propracovaný děj, který kombinuje osudovou tragiku s rodinným melodramatem a zároveň odhaluje zajímavý kus nedávné historie.

Není co jíst. Poslední sušené maso jsem odnesla na ojíněná skaliska. Nevím, jestli je snědla Máša anebo tu dobrůtku slupla nějaká zvířecí tlama. Ani živé duše. Podnikla jsem opatrné obhlídky po okolí zhruba v dosahu pěti kilometrů. Kožené botky jsou nadranc. Mášu nevidět, ani ty se nevracíš. Kdesi v dáli hřímá válka. Minulou noc jsem se vzbudila v hodině vlka s tím, že slyším kroky na půdě. Hilma začala vrčet a zalezla se schovat pod postel. Vylekala jsem se, že po mně slídí Rus.

„Kdo tam,“ zavolala jsem. Žádná odpověď.

Pak jsem se uklidnila. Rusák by se přece vrhl dveřmi a neškrábal se po schodech na půdu. Máša je to. Vyšplhala jsem nahoru s loučí a střečky prožranou sobí kůží. Chtěla jsem té hlavě paličaté nabídnout gesto na usmířenou. Zakroutit jí vlásky na zátylku a nechat ji přivonět k mému podpaždí. Ale nikdo tam nebyl. Na ojíněných prknech ani stopa, nic, co by nasvědčovalo, že tudy prošlo živé stvoření.

Mám hlad.

V lágru Titowka jsem se naučila: tisíc tři sta kilokalorií je míra lidskosti. To je denní příděl zajatců s výsadním postavením. Aby ho dosáhli, stane se z Gruzínců, Bělorusů, Srbů, Chorvatů nebo Kazachů zvíře tak bytostným způsobem, že se z toho už nevzpamatují. 1300 kilokalorií navážených na železných vahách pro miminka: půl litru čaje, tři kostky cikorky, 500 gramů chleba a talíř tuřínové polévky s pár kousky masa z řecké muly.

Ve světnici zbývá už jen jeden předmět, ve kterém jsem dosud jídlo nehledala. Ta zvláštní malovaná cestovní truhla s kurbitsovým vzorem, zamčená železným kováním, krásná. Je krásná, protože jsi to řekl. Že právě takovou tvůj otec vlastníma rukama vyrobil, a proto by bylo hezké vzít si ji s sebou z Laponska, až skončí válka. Mohla by se znovu namalovat a nalakovat a každé ráno bychom na ni postavili čerstvou kytici šeříku. Teď jsem byla schopná myslet jenom na to, že se uvnitř skrývají kdovíjaké lahůdky.

Masové konzervy z bůhvíčeho. Velký kus sušeného masa. Med. Marmelády.

Odpusť mi, Johannesi.

Jenže hlad činí z člověka bezmála zvíře. V návalu vzteku jsem rozbila tu jedinou krásnou věc, kterou jsme si odtud chtěli odnést domů. Rozrazila jsem sekyrou zámek s reliéfem, ale dala jsem si pozor, abych nepoškodila dřevěný povrch, čistě kvůli tobě. A co tam bylo? Žádné jídlo, nic. Skoro by mě to rozesmálo, kdyby mi v žaludku neškrundala právě snědená vosková svíčka. Nefunkční rádiový přístroj nebo nějaká vysílačka. A k tomu sešity s modrým obalem, lodní deníky nebo podobné výpočty měření. Podivné šifry, tajné esesácké kódy. Strčila jsem je zpátky do truhly, protože stránky sešitů se lepily k sobě a slova se rozmazávala, když jsem jimi listovala. Buď jak buď, obyčejný rybář tenhle Mrtvý muž nebyl.

Když jsme sem přišli v létě, zeptala jsem se Jouniho, jestli Mrtvý muž umřel na Selbstmord čili vlastní rukou.

„Mrtvej je, tomu věř, prostě mrtvej.“

Staří Laponci teď ve svých chajdách umírají v jednom kuse. Odkudpak asi přišel a čí byl příbuzný, koho to zajímá, zkrátka jedna taková nitka života. Čistě přirozený úbytek slabých jedinců. Natürliche Todesfälle, který jsme v operaci Kravín nazývali 14 f 1, což znamená něco docela jiného než přirozenou smrt, a stejně tak 14 f 2, Freitod oder Tod durch Unglückfall. Možná že jo, prohlásil Jouni váhavě: „Ale v tom případě byl tuhle starej tak trochu kejklíř.“

I když toho o zbraních mnoho nevím, v tomhle jsem byla za jedno s Jounim: pro starého dědka, zkřehlého severským mořským vzduchem, je nevídaný trik střelit se mauserem do zátylku, ať už krátkohlavňovou osmatřicítkou nebo čímkoliv jiným.

 

Žádná fotografie, rodinný portrét, nic, co by dokazovalo, že by měl jakékoliv truchlící pozůstalé. Ten zrzavý rybář, kterému jsme říkali Vrtichvost, ho našel tuhého za stolem s prostřelenou, rozmašírovanou hlavou. Laponský oděv s červenožlutým dekorem na věšáku, boty ze sobí kožešiny u kamen, na lavici rozložené senné vložky do bot.

„Tak smutné,“ řekl jsi: „Smutné, když někdo musí zemřít sám.“

Každý by měl mít fotografie své rodiny. Podobné rodinné portréty jako v Kabinetu Hermanna Gödela. Upomínky na šťastnější časy, na ty časy, kdy moře vonělo a lososi to větřili a pluli se třít do říčních ramen. Těla padlých vojáků se nehromadila na břehu a strážci majáků měli čas pouštět si draky.

Nyní jsem se začala strachovat, že než umřu, nestihnu si na vlastní stůl postavit žádný rámeček.

Jedna věc mi přesto poskytuje útěchu. Björne a Jaarikki mě neprozradili. Strávila jsem nekonečné hodiny počítáním těch, kteří vědí, že jsem naživu. Odpověď: nikdo. Nouzový pas a vízum jsem hodila do moře, když jsme vyplouvali z Pečengy, a dokumenty ze zajateckého tábora jsme spálili spolu s Alexejem Ignatěnkem ještě před odjezdem. Nikde nikdo na dohled. Brodím se za odlivu vodou ve fjordu, umývám se, drhnu se a stahuju z kůže minulost, to vše jen pro tebe. Naštěstí v chatě Mrtvého muže není zrcadlo, protože se nechci dívat na svůj zohyzděný odraz. Včera jsem udělala tu chybu, že jsem se shýbla nad zrcadlově klidnou vodu zálivu a spatřila jsem v ní svou potlučenou tvář.

Vlasy stále ještě nerostou.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jitka Hanušová, Argo, Praha, 2015, 328 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku: