Na přesyceném českém literárním trhu není zrovna jednoduché zaujmout, ale Porodní bábě (Kätilö, 2011) se to povedlo. V Česku se nyní o knize finské autorky Katji Kettu (*1978) ví a mluví i mimo bublinu nadšenců pro všechno finské. Je to totiž román, který fascinuje hned na třech rovinách: obsahové, jazykové i umělecké. Ve Finsku obdržela tato pozoruhodná kniha několik literárních ocenění, včetně prestižní Runebergovy ceny, a práva na překlad byla prodána do bezmála dvacítky zemí.

Hlavní hrdinkou a zároveň hlavní vypravěčkou románu je porodní bába zvaná Šikmooká, která za pomoci primitivní medicíny a lidového léčitelství pomáhá na svět novorozencům v oblasti Pečenga na severu Finska, kde se finská kultura a historie mísí se sámskou, norskou i ruskou tradicí. Děj se odehrává na konci druhé světové války, nedlouho předtím, než ve Finsku vypukla krvavá „laponská válka“, v níž nacisté srovnali část finského Laponska se zemí. Šikmooká se v této tragické době bezhlavě zamiluje do německého důstojníka SS Johannese a rozhodne se jej následovat do zajateckého tábora, kde porody vymění za nedobrovolnou spoluúčast na zrůdných lékařských pokusech a násilí na ženách. Svůj příběh vypovídá prostřednictvím dopisů adresovaných Johannesovi, které jsou psány uhrančivým jazykem, v němž se mísí expresivita s lyričností. Je to jazyk, který pulsuje životem, je nezkrotný a divoký, plný instinktů a prostý racionality, stejně jako sama hrdinka. Umělecká síla tohoto vyprávěcího prostředku obzvláště vyniká v sousedství Johannesových věcných deníkových zápisků, záhadných listů tajemného Mrtvého muže a záznamů vojenských zpráv, jež tok epistolárního vyprávění Šikmooké tu a tam přerušují a doplňují.

Porodní bába nabízí jímavý a propracovaný děj, který kombinuje osudovou tragiku s rodinným melodramatem a zároveň odhaluje zajímavý kus nedávné historie a připomíná tak jinou mimořádně úspěšnou finskou knihu nedávné doby: Očistu (Puhdistus, 2008, česky 2010) od Sofi Oksanen. Zatímco finsko-estonská spisovatelka a politická aktivistka Oksanen seznámila prostřednictvím Očisty veřejnost po celém světě s osudy Estonska v době stalinismu a soustředila se při tom na násilí, které je během politických šarvátek beztrestně pácháno na ženách, Kettu v Porodní bábě poodhaluje bolestivou kapitolu finských válečných dějin. Na pozadí klasického příběhu osudové lásky Kettu osvětluje nacistické operace na severu Evropy, zabývá se otázkou drog distribuovaných vojákům na frontě a přináší také odpověď na otázku, kterou i my finštináři v Čechách dostáváme poměrně často: jestliže Finsko spolupracovalo za války s Hitlerem, znamená to, že i tam se vyhlazovali Židé a jiné takzvaně podřadné rasy? Ze srovnání obou textů vychází Porodní bába jako dílo umělecky ambicióznější, které nejen upoutá dějem a faktografickou nadstavbou, ale díky vybroušené formě přináší i silný umělecký zážitek. Ostatně překlady tohoto románu do cizích jazyků rovněž sbírají své ceny, doposud byl oceněn norský a litevský. Uvidíme, zda se v tomto směru dočká i česká překladatelka Jitka Hanušová, bezesporu by si to za svou práci zasloužila.

Také ve středoevropské literatuře by se našla jedna kniha, kterou bychom mohli k Porodní bábě připodobnit, a to Matky (2011) výrazného slovenského autora Pavola Rankova. Rankov se v tomto románu zabývá podobným tématem jako Katja Kettu; jen svou hrdinku situoval nikoli do nacistického, ale do komunistického lágru na Sibiři. Matky jsou oproti Porodní bábě postmodernější text, častěji v něm zaznívá ironie a sarkasmus, objevují se intertextuální odkazy a složitější motivy. Avšak tam, kde Rankov trochu strnule líčí ženy ve válce jako nekonečný sled různých podob mateřství, proniká Kettu do daného tématu hlouběji. Porodní bába je mnohem víc než jen mateřská postava, její ženství je mnohovrstevnaté. Důraz je kladen na nespoutanost a svobodu, moc zpěvu a přírodních sil, na instinkty a iracionalitu – ne nadarmo se Šikmooká nejlépe vyzná v končinách, kde přestává fungovat kompas a spolu s ním i racionální, „mužský“ svět. Tím však nechci říct, že o ženách svede přesvědčivě psát jen žena, to by byla urážka Defoeovy Moll Flandersové či Ibsenovy Nory. A už vůbec si nemyslím, že by Porodní bába byla výhradně ženské čtení. Knihy by se měly dělit výhradně na dobré a špatné, třídit je podle pohlaví autora je politováníhodný omyl. Tím spíše u literárních klenotů, jako je Porodní bába, která je mnohem více než jen dílo ženské literatury.

Raději než na to, že tuto knihu napsala žena o ženě, doporučuji zaměřit čtenářskou pozornost na způsob, jakým Kettu mísí motivy krásy a ošklivosti, viny a nevinnosti, na chytrý, subtilní humor, který je textu Porodní báby vlastní, anebo třeba na autorčinu skvostnou práci s motivem bot: zablácených mužských holinek, symbolizujících hrubost a násilí, dámských nuzných botek z rybí kůže, které připomínají materiální i citové strádání za války, i okamžik zutí před prahem, jímž se beze slov vyjadřuje úcta a dobré vychování. V tom, jak Katja Kettu ve svém románu suverénně pracuje se zkratkou a vizualitou, se odráží, že je nejen spisovatelkou, ale také úspěšnou autorkou animovaných krátkých filmů a videoklipů.

Přestože je román Porodní bába silně spjatý s finskými dějinami a prostředím, představuje nadčasové umělecké dílo a dokáže zprostředkovat výjimečný čtenářský zážitek, o kterém nelze mlčet. To a nikoli plakáty v metru či jiné formy knižního marketingu je pravým důvodem, proč tato kniha silně rezonuje i v českém prostředí. Ať tedy rezonuje co nejdéle, zaslouží si to jak Porodní bába sama, tak především její současní i budoucí čtenáři.