Po mezinárodním bestselleru Porodní bába a povídkovém souboru Sběratel dýmek vychází finské autorce Katje Kettu v českém překladu už třetí titul. Můra (Yöperhonen, 2015) čtenáře hned v úvodu bere na překotný úprk zamrzlým Laponskem třicátých let: patnáctiletá těhotná Irga na lyžích po sobí stezce opouští nacionalistické Finsko. Vydává se vstříc širé zemi Sovětů, kde doufá ve shledání s ruským otcem svého dítěte. Místo toho však jako domnělá špionka končí v zamrzlém pekle gulagu Vorkuta. Prostřihy do doby o osmdesát let později dávají slovo mladé Verně, která se z Finska pro změnu vydala do posvátných hájů Marijské republiky v ohybu řeky Volhy, aby přišla na kloub podivné smrti svého otce.

Katja Kettu si i v této knize uchovává svůj svébytný styl. Nadále se zajímá o malé národy, násilí na ženách a ženskou zkušenost války a nesvobody. Irze muži brutálně uštípnou jazyk a uvrhnou ji do němoty, dívka se však naučí mluvit i po násilném umlčení. Podobně dává Kettu prostor dlouho umlčovaným komunitám, ať už jsou jimi Sámové, Marijci, či Komijci, a to zejména ženám. Autorka zůstává věrná též svému neotřelému smyslu pro humor, zálibě v krásné ošklivosti a záměrně šokující bizarnosti. Zde nezapře vliv obraznosti Jana Švankmajera, k jehož filmovému odkazu se hlásí.

Jakkoli si Katja Kettu ráda volí historické náměty, její knihy nelze považovat za historické romány. S dějinnými reáliemi zachází volně, koření je prvky mystiky a magického realismu, pro který se vžilo označení „finské podivno“. Vedle poměrně realistických postav, k nimž patří lágrová lékařka, závislá na drogách, či vesnické obyvatelstvo Marijska, se v aktuálním díle objevují duchové a šamanské přeludy. Pro Kettu je zásadní osudovost příběhu, v jeho zájmu leckdy neváhá jít za hranu uvěřitelnosti. Je na benevolenci čtenáře, zda na imaginaci autorky přistoupí a krkolomné dějové zvraty přijme jako součást mikrokosmu jejích vyprávění.

Spíše než realistickou prózu vytváří dílo Kettu moderní finsko-laponský epos. V Můře narazíme na postavy, které známe z předchozích titulů – nejdůležitější z nich je Alexej Ignatěnko, marijský chlapec s pohnutou historií, jehož osud nyní graduje do ještě extrémnějších kotrmelců. Vrstvení hrdinských historek není jediná paralela mezi románem a prastarou ústní slovesností. Finští čtenáři zažívají při četbě románů Katji Kettu kalevalské reminiscence, národní epos Kalevala jim připomíná zejména autorčin poetický jazyk. Ten však zdaleka není jen archaizující, osciluje až k novotvarům, kombinuje lyriku se zemitostí a je velkou překladatelskou výzvou, které se tentokrát zhostila Lenka Fárová. Oproti básnířce Jitce Hanušové, která překládala dříve vydaná díla Katji Kettu a těžila z vlastní básnické erudice, je překlad Lenky Fárové o vlásek civilnější, což však s tímto románem souzní, protože Kettu ubrala na melodramatičnosti ve prospěch svižnějšího thrillerového žánru. Dílo Katji Kettu v češtině tedy nabízí i zajímavou příležitost porovnat dva překladatelské přístupy.

A ještě jednu podobnost s prastarými eposy bychom v Můře našli. Je jím svébytně chápaná morálka. Podobně jako se hrdinové kalevalských run leckdy chovají krutě a z dnešního pohledu nemorálně, upouštějí od jasně vymezeného dobra a zla i postavy v díle Katji Kettu. Autorku nezajímají zažité normy mezilidských vztahů. Zrada, či dokonce vražda je integrální součástí osudového přátelství, nikoli jeho překážkou. Kettu zkrátka svým čtenářům nenabízí bezbolestné čtení, mnohem radši jim předkládá spletité otázky, na něž neexistuje jednoznačná odpověď. Také pro tuto výzvu stojí za to její nezaměnitelné knihy číst.