Překlad Kapesního atlasu žen, debutu polské „feministické“ autorky Sylwie Chutnikové, vyšel v nakladatelství Fra přibližně ve stejnou dobu jako překlad Potvor, autorčiny zatím poslední, páté knihy, v nakladatelství Argo. Poněkud neobvyklou situaci, kdy sbírku čtyř povídek překládají čtyři různí překladatelé (a není mezi nimi překladatelka Potvor Michala Benešová), a navíc tak záhy po vydání zralejší, silnější knihy, snad vysvětluje skutečnost, že v roce 2014 autorka vystoupila na jednom významném českém literárním festivalu. Dělení knihy mezi různé překladatele se podstupuje zpravidla buď tehdy, když nikdo o překlad nemá velký zájem, anebo se na vydání spěchá (nebo obojí). Na Kapesním atlasu žen je to bohužel ohromně znát.

Nelze říci, že Kapesní atlas je přeložen vyloženě špatně. Barbora Gregorová, Jan Jeništa a Lucie Zakopalová patří k nejaktivnějším českým překladatelům-polonistům, přičemž zejména první dva jmenovaní mají bohaté zkušenosti s překladem textů, pro které je podstatný velmi nezvyklý jazyk čerpající ze slangu mladých lidí (často z okraje společnosti), plný novotvarů a vynalézavosti, a to zejména v případě vulgarismů, nadávek či různých humorných „hlášek“. I český čtenář tudíž Kapesní atlas žen umístí blízko románů Doroty Masłowské, Michała Witkowského a dalších autorů. Dokonce by se zdálo, že čtyřem překladatelům jazykově náročná a velmi výrazně stylizovaná poloha vyhovuje. Napříč celou knihou nalezneme četné momenty, kde se autoři při překladu těchto oříšků skutečně „vyřádili“; cítíme z nich jejich široký výrazový rejstřík i citlivost ke zvukové i významové kvalitě originálu („Aby ti nebyla ziminka, ťuťuťu“ či „ta vycpaná ochechule, ta napůl ženská napůl flaška, co vás nemá“ atd.).

Čtyři polonisté jsou uvedeni pouze v tiráži, a to v abecedním pořadí bez rozlišení podílu na celkovém textu (redakce zřejmě neproběhla, neboť o redaktorovi tiráž mlčí), takže není možné určit, kdo přeložil co. V případě beletrie je to velmi nestandardní, ba neuctivé. Celé knize zkrátka škodí ohavný servis, který je nejcitelnější v případě první povídky. Ta je ještě ke všemu ze všech nejdelší. Chybami, přehlédnutími, pomýleními a nedodělky se to v Bazaračkách (tak se první část Kapesního atlasu nazývá) jenom hemží. Překladatel si na mnoha místech neví rady s češtinou; v textu kupříkladu stojí „antikvariátník“ místo správného „antikvář“, „perzekuovaný“ – „perzekvovaný“, „musí pro ní“ – „pro ni“ atd. Teorie překladu zpravidla považuje za chybu nedůslednost v lokalizaci (někdy „Baška“, o kus dále „Barunka“) či nápadné (a početné) polonismy, např. „odpaloval jednu [cigaretu] od druhé“ (česky lépe např. „hulil jak fabrika“), „Marie (…) vyčistila kachličky i vanu. Zůstal záchod“ – „zbýval záchod“, „lejou denaturáč“ – „chlastají“ atd. Nejotřesnější je ale zachování polského „bazaru“, který nemá být ničím jiným než tržištěm, bazar se tak dostal i do názvu celé povídky… Autor překladu se tak nechal polapit do klasické pasti: „bazar“ v centru Varšavy je jednoznačně tržiště, prodávají se zde vejce a zelenina, nikoli zboží z druhé ruky. Na s. 93 (v jiné povídce, přeložené bezpochyby někým jiným) již stojí správně „tržiště“. Je možná trochu nespravedlivé kritizovat stav překladu, který s nejvyšší pravděpodobností neprošel rukama pozorného redaktora – pak by vynikly i přednosti, jež text má –, v překladu se ale objevují i takové chyby (interpunkční, velká písmena), které vyvolávají pochybnost, zda překladatel po sobě svůj výplod pořádně pročetl.

Kapesní atlas žen tvoří čtyři povídky-kapitoly, které spojuje varšavské prostředí, určité městské dominanty a zejména důraz na nešťastné lidské osudy. Kapitoly se nazývají Bazaračky, Spojky, Napodobeniny a Princezny; představují se tak čtyři různé, patrně nejvýraznější „exempláře“ z atlasu žen (v průběhu vyprávění jich přibývá). Povídky jsou na sobě nezávislé, přestože se některé motivy vracejí a opakují. Hlavními hrdiny jsou tři různé Marie a Marian, jejichž příběhy tvoří – jak se často říká – „sondu“ do varšavské společnosti. Výsledek analýzy není nijak lichotivý: „Napravo bordel, nalevo taky a před námi městské bludiště“, zazní hned v úvodním odstavci první povídky. Chutniková formuluje problémy, protestuje proti současnému stavu společnosti a zvláště proti postavení žen, které trpí mezi mlýnskými kameny toho, co se sluší a patří, a toho, jak se cítí a co prožívají uvnitř.

Oproti Potvorám je Kapesní atlas méně politický a více zaměřený na psychologii jednotlivců – jaká jsou očekávání rodičů, druhých lidí, přátel či starší (anebo mladší) generace a jak na nešťastné ženy, ty „polské maminy, které vyrostly na mariánském a zavinovačkovém mýtu“, tento tlak působí. „Hřích, když dítě nemáš, hřích, když se narodí a nepokřtí.“ Čím je osobní svět člověka bohatší, tím horší je jeho situace, když mu docházejí životní síly, finance anebo tolerance lidí z nejbližšího okolí. Příběh záhadného starého mládence a jeho střetu s realitou varšavského světonázoru z Napodobenin a povídka Spojky o stařičké pamětnici Varšavského povstání patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze v Kapesním atlasu žen najít. Zvláštní způsob vyprávění, totiž jakási odosobněná polopřímá řeč, umožňuje autorce zachytit kruté poznámky vševědoucích „pravých Poláků“ a vést popisy či dialogy způsobem, který vyvolává mnoho otázek, provokuje k zamyšlení, a přitom neztrácí nic z expresivity a výrazové exkluzivity.

Kapesní atlas žen představoval v Polsku bezpochyby pozoruhodný a slibný debut, české vydání má ale trochu smůlu. Nezdařilá (či chybějící) redakce obzvláště první kapitoly a publikace ve stejnou dobu jako jímavější Potvory by mohla povídkové knize Sylwie Chutnikové uškodit.