Jedním ze tří hrdinů tohoto nového románu je Margot – královna tiráků, řidička nákladního auta. V první chvíli probleskne hlavou, že tu opět máme co do činění s gayem, jak tomu bylo v Chlípnicích, který se rád stylizuje do role ženy. Margot je však ženská, ovšem dost od rány, která kleje jako dlaždič a na štacích chodí na pánské záchodky. V noci se však mění poeticky řečeno v náruživou dumasovskou královnu Margot, ordinárně vyjádřeno v kurvu, s rudou parukou na hlavě, v minisukni a s nekonečným dekoltem.

Noc přináší metamorfózu hrdinky (každá kapitola je také explicitně nazvána jako metamorfóza určitého hrdiny a kniha je uvozena mottem z Ovidia). Z hulvátské řidičky náklaďáku se stává sexuálně neukojená nymfomanka, nemravná jako celé Chlípnice s Michaškou v čele. Nad touto schizofrenní bytostí vyvstává otazník, kdo z oněch dvou Margotek je sluhou té druhé, jaká je opravdová tvář Margot. Zdá se, že řidička Margot se mužským povoláním chrání před tou chlípnou Margotkou. Přes den v ní vládne element mužský, rozumný a umírněný, místy cynický, který přes drží na uzdě démonickou královnu, sexem posedlý ženský element řídící se vlastním chtíčem. Na druhou stranu je to on, kdo ji každý den zaveze na nová parkoviště plná nadržených tiráků. Tam se chlípná královna stává nezvladatelnou a vítězí nad elementem mužským. Tyto vnitřní souboje z vlastním neukojeným „já“ jsou identické s těmi, které známe již z debutu, v něm jsou však reprezentovány postaršími homosexuály.

Nutno dodat, že tato část románu je tou nejzajímavější. Stylistická nespoutanost, výbušnost a vtip srší z každého řádku, Witkowski dokonale vládne stylistickými prostředky rodného jazyka. Tu si od plic zanadává, tu si vystřihne komickou scénku, tu si zaparoduje či zironizuje, jeho zásoba sociolektů je nepřeberná. Autorův um tkví v lehkosti komentářů a popisů situací – slovní vodopád vypravěčky Margot nemá konce, jde o kanonádu barvitých výrazů, stylistických výstředností a jazykových invencí. První osoba vypravěče zaručující autentičnost vyprávění je tedy plně na místě, a výsledek je proto excelentní stejně jako u autorova nejznámějšího románu. Witkowski jazykově opět balancuje na hranici beletristiky, brakové i pornografické literatury a jazykem médií a bulvárů, a to bravurně.

Witkowski stvořil vděčnou postavu Černé Gréty, postarší masivní lesbické korby, Němky, která se obléká jako motorkář, ale když jde za svým cílem (např. za Aškou od tiráků, viz níže), je s to převléct se do holčičích šatiček na první přijímání. Pro tiračku Margot představuje rivalku, pro Margotku Bardotku ohrožení – jenom ona zná tajemství dvojího života. Právě proto vypravěčka zasypává Grétu jedovatými komentáři, uštěpačnými poznámkami, nadávkami, nad kterými ucukávají koutky.

V této „tirácké“ části románu vystupuje ještě jedna hrdinka – Aška, dívka na vozíčku, jejíž živtní náplní jsou rozhovory s tiráky prostřednictvím CB radiostanice. Aška je pro tiráky ikonou, dobrým duchem jejich dlouhých nocí, který je vyslechne, poradí jim cestu, potěší je svým hlasem. A protože je bytostí doslovně éterickou, stává se mezi tiráky svatou. Aška prodělá metamorfózu nejradikálnější – jedné noci zázrakem vstává z vozíku a jde za hlasem, který slyšela z vysílačky.

Druhou část románu věnuje Witkowski nové mediální hvězdě polské VIP scény Waldimu Bacardimu Mandarince. Jde o humpoláckou, jednoduchou, nicméně sebevědomou bytost propíchanou piercingem, těžící z jednoduchého hesla: čím více jsem v médiích, tím lépe. Waldi je kariérista, který pro svůj vzestup udělá vše (pokus o sebevraždu v rámci Big Brothera, vztah se Stárnoucí botulinovou Hvězdou). Tato „mandarinková“ část trochu zadrhává, neboť Witkowski sestavuje příběh ze stereotypů týkajících fungování mediálního světa. Výsledkem je vystřihovánka z bulvárů, sice efektní a jazykově briskní, ale ve své podstatě všem známá. Vzestup a posléze pád Waldiho, kterou doprovází vnitřní proměna v ještě většího konformistu, je předvídatelný. Obraz direktivního fungování současných medií i nadnesený obraz ze života horních deseti tisíc, ženoucích se za ziskem, je pouze dalším z mnoha zpracování tohoto tématu. Stačí připomenout parodii mediálního světa v druhém románu Doroty Masłowské či ironicky ztvárněné představitele spotřebního blaha i dravého kapitalismu u Sławomira Shutyho.

Čtenářům jistě neuniknou autorovy narážky na reálné polské hvězdné nebe - Waldkův prototyp Michała Wiśniewského, zpěvačku Dodu, fotbalistu Radka Majdana… Witkowski zmiňuje v určitých kontextech také Marylu Rodowicz, Krystynu Jandu, Katarzynu Figuru či sebe samého, nezdráhá se jízlivě okomentovat tvorbu O. Tokarczuk či P. Coelho, připojit satirické komentáře na téma nacionálně-katolického Rádia Maria, regionální politiky Dolního Slezska (např. prezentace Vratislavi jako bývalé pruské výstavní a kosmopolitní metropole).
Metamorfóz v novém románu Witkowského je mnoho. Kromě proměn jednotlivců jsou zde poukázány systémové změny, které prodělalo Polsko za 20 let demokracie, a jejich dopad na sféru sociální, společensko-kulturní i mediální. Metonymicky, prostřednictvím jednotlivých postav, tak dostáváme představu o kondici současné polské společnosti. Jak uvádí Marek Zaleski, Witkowski popisuje Polsko a tu část Evropy, „které změnily svou podobu; víru, zvyklosti, hodnotící kritéria, potřeby a zalíben퓹. Otázkou zůstává, kam se tato kritická nota Witkowského ubírá.

Kniha má své slabé stránky právě v tom okamžiku, kdy z nás vyprchá počáteční entuziasmus z ekvilibristiky autorovy výpovědi. Z první části tak zůstane pocit, že autor tematicky vykrádá sám sebe (Chlípnice - lov na sexuální objekty), z druhé části, že „antikonsumpční“, protikapitalisticky orientovanou tematiku, kritiku mediálního vlivu dosud zobrazovanou v bledě růžové, zobrazil v růžové rozšafnější - zářivé. Růžová barva na obálce polského vydání tak dostává další rozměr – upoutá, ale co dál.

1. Zaleski, M.: Dama z łasiczką, kawaler z pudelkiem. http://free.art.pl/michal.witkowski/aktualnosci.php, 07.04.2010. ^zpět