V polském veřejném prostoru se v posledních letech hlasitě ozývají nejen polští feministé, ale především polské feministky. U příležitosti 8. března, tedy Dne žen, se v několika polských městech vydala do ulic tradiční, letos již 11. Manifa – průvod nejen mladých nejen žen, které chtějí upozornit na to, že v Polsku stále ještě nejsou lidská práva vždy také právem žen. Jednou z výrazných postav polského feministického hnutí (vedle kupříkladu svých spisovatelských kolegyň Ingy Iwasiów nebo Bożeny Umińské-Keff) je Sylwia Chutnik (nar. 1979), kulturoložka, absolventka gender studies na Varšavské univerzitě a předsedkyně nadace MaMa, která se zabývá postavením a problémy polských matek. Při psaní svého nejnovějšího románu Dzidzia (Děťátko) vycházela dle svých vlastních slov mimo jiné z řady zkušeností a osobních příběhů, s nimiž se při své práci setkává. (Připomeňme jen na okraj, že za svoji předchozí knihuKapesní atlas žen získala v roce 2008 cenu Paszport Polityki.)

Děťátko je „knihou historickou“, jak pravila sama autorka během jejího nedávného varšavského představení. Historickou proto, že se dotýká řady tradičních sporů, které Poláci vedou o sobě samých, případně sami se sebou. Zčásti navazuje na autorčin zájem o neheroické životní osudy polských žen za Varšavského povstání (Sylwia Chutnik je spoluautorkou dokumentu Powstanie w bluzce w kwiatki. Życie codzienne kobiet w czasie Powstania Warszawskiego) – v motivu, který celou knihu otevírá, lze vysledovat navázání na předchozí autorčin román. Děj nás totiž zavádí do časů Varšavského povstání, kdy matka hlavní hrdinky nemilosrdně vydá Němcům na smrt matku s dcerou, jež se u ní ukrývají. Předtím je stihne obrat o nejcennější oblečení (zelený kabát pak její dcera nosí ulicemi současného varšavského předměstí...). Úvodní rozehru završuje Chutnik „anekdotou“, která dobře zrcadlí její vlastní vztah ke kultovní polskosti:

   „Dvě ženský leží na cestě: stará a mladá. Jde kolem Polák a Němec, Rusák se dívá zpoza keře.
   A ten Němec říká: hej ty, o co se vsadíme, že probodnu srdce se zavřenýma očima?
   Vtom vyskočí Rusák a říká: já dokážu probodnout dvě srdce najednou.
   A Polák neříká nic, jen rychle sundá boty z obou těl a utíká.“

Kniha Sylwie Chutnik je rozhodně nevybíravá, jde-li o kritiku tradičního pohledu na polskou historii, ale i současnost. Trochu ve stopách slavného Památníku z Varšavského povstání Mirona Białoszewského chce nabídnout jiný pohled na oficiální historii Polska, jak ji dodnes znají polští školáci nebo jak ji v podobě jakéhosi kultu povstání pěstuje značná část polského, zejména pravicového spektra (vzpomeňme jen na román Kinderszenen Jarosława Marka Rymkiewicze – ukázka z knihy vyšla loni v českém překladu v časopisu Babylon 2/XIX). Neméně podstatnou otázkou, kterou si klade, je ovšem rovněž způsob, jakým se tato „vlastní minulost“ promítá do dnešního světa a života lidí a co nám dnes tato minulost říká.

Proto osud hlavní hrdinky knihy, šestnáctileté dívky Karolinky alias Děťátka, vnímá jeho matka jako trest – trest za válečný hřích její matky (ano, té, která „za kabát“ vydala dvě Polky do rukou Němcům). Tady je třeba dodat to podstatné: Děťátko se své matce narodilo jako čtvrté ze čtyřčat. Ostatní tři děti s manželem společnými silami udusili hned po narození (ačkoli jednoznačná vina v dosti zapeklité scéně nakonec, zdálo by se, nepadá ani jednoho). Poslední dítě, „Děťátko“, se narodilo opožděně, mentálně postižené – a bez rukou i nohou. „Hrozné, odporné, ale i trochu fascinující...“ Kniha není jen tragédií sama pro sebe a pro svou matku, ale je i dědictvím minulosti a neustálým připomínáním jakési rodové viny. Je tak trochu symbolem tíživého svědomí Poláků (ač se tomuto srovnání autorka při křtu knihy bránila sebevíc).

Sylwia Chutnik rozehrává komplikovanou hru minulosti s přítomností, minulosti individuální i kolektivní, přítomnosti minimálně komplikované (tady mnohdy zazní autorčiny feministické postoje – a její portrét světa, v němž musí osamělá matka s postiženou dcerou na předměstí metropole žít, je velmi plastický, a přes všechnu absurditu a hyperbolu – bohužel – i velmi uvěřitelný). Pracuje přitom s tak absurdně nadsazenými kategoriemi a tak syrovou groteskou, že... Ocitujme raději autorku samu: „Kniha je tak absurdní, že je až symbolická.“ Román tak nabízí řadu různých interpretací a způsobů čtení, chce být kritický, polemický i provokující zároveň. Provokace však v tomto případě nemíní směřovat k lacinému šokujícímu efektu. Otázky, které si Sylwia Chutnik klade, bohužel mnohdy až tak odtržené od reality nejsou. Scény, v nichž dvě sociální pracovnice Děťátko od matky odnášejí, aby ji svěřily do péče místní farnosti, kde pak jakožto zdejší mučednice-atrakce visí nad oltářem, aby ji nakonec po pokusu o „útěk“ rozvášněný dav téměř ukamenoval a nechal ležet na kolejích, kudy za okamžik projede ranní vlak, mohou budit pochybnosti co do své „estetičnosti“ (konec konců proč ne, i po zákonitostech této kategorie se autorka ptá), ale ve své vypjaté absurditě nejsou nevypovídající. A to nejen jde-li o téma sociální či široce pojímáno feministická – příkladnou diagnózou dnešní polské společnosti je i jazyk řady postav, odrážející dosud živé stereotypy („židovský torzo“, vyžírky, navíc ještě sociálkou živený“, babička zrádkyně Poláků, rodina teď zrádkyně Gołąbek“ – čtvrti, kde Děťátko žije, „invalidní kurva“ – i tak se v románu o Děťátku píše...).

Podle slov autorky bylo psaní tohoto románu jakousi její osobní, soukromou válkou s tradičně vymezovanou polskostí (nejen již zmíněný Rymkiewicz je příkladem toho, kterak mezi Poláky tradiční, namnoze ještě takřka sienkiewiczovské, heroické, konzervativní a jaksi fatalistické vidění vlastní tradice stále tvrdošíjně žije). A byť se autorčina specifická poetika nemusí zamlouvat každém a byť její román trpí některými příliš okatými oslími můstky a možná by si zasloužil propracovanější rozvinutí fabule, téměř se nabízí říci – jen houšť, a větší kapky.