Sylwia Chutnik

Kapesní atlas žen, nelítostná „sonda“ do střetu společenské reality současného Polska s individualitami (ženskými), představoval v domovině bezpochyby pozoruhodný a slibný debut, české vydání má ale trochu smůlu. Nezdařilá (či chybějící) redakce obzvláště první ze čtyř povídek a publikace ve stejnou dobu jako jímavější Potvory by mohla knize Sylwie Chutnikové uškodit.

Sylwia Chutniková se obvykle řadí k feministickému proudu současné polské prózy, která je u našich větších sousedů podstatně bohatší než u nás. V těchto často velmi „akčních“ dílech je zpravidla zřetelná velmi hlasitá kritika. Právě tak je tomu u Chutnikové, na zajímavosti však jejím textům přidává sklon k hlubokým úvahám bezmála meditativního rázu.

Kniha Sylwie Chutnik je rozhodně nevybíravá, jde-li o kritiku tradičního pohledu na polskou historii, ale i současnost. Trochu ve stopách slavného Památníku z Varšavského povstání Mirona Białoszewského chce nabídnout jiný pohled na oficiální historii Polska...

varšavská matriotka, společenská aktivistka, bojovnice za práva žen...

Čtyři hrdinky, všechny žijí v jednom činžáku v dělnické čtvrti Ochota. Každá má své trauma, své bolavé místo, svůj rozškrábaný strup, každá tiše trpí, otupěle típe cigaretu o vlastní kůži. Bodá se jehlou pod nehet.

Holčička Marie tehdy seděla ve sklepě a chtěla jít do školy. Nezajímaly ji války, střílení, ani trámy rozházené po zemi.

Mladá polská debutantka Sylwia Chutnik (1979) se stala poslední, čerstvou držitelkou významného ocenění Paszport Polityki za rok 2008 v oblasti literatury.