Polská rapující spisovatelka Dorota Masłowská (1983), milovnice jazykových experimentů a cynismu, v nové próze Zabila jsem naše kočky, drahá balancuje s časopisem Yogalife v podpaží a antibakteriálním gelem na rukou po povrchu kuřecích křidýlek z rychlého občerstvení. Po šokujícím debutu Červená a bílá, který ji vyšvihl na mediální nebe, se stala prestižní značkou, součástí jí ironizované popkultury, a po knize Královnina šavle, za kterou získala prestižní cenu Nike, a dalších dílech zůstává Masłowská pořád smělá a dokáže bryskně zachytit stav společnosti. Už ale nemá moc vyvolat bouři.

Zabila jsem naše kočky, drahá je antropologická studie vyprázdněného mikrosvěta (jak dějově, tak myšlenkově) dvou kamarádek Farah a Jo a je oděná do neakční prózy. Na „šáhlých“ postavách a jejich nezdravých vztazích autorka ukazuje absurdní samotu v přehuštěném světě, touhu po přátelství a stylové nálepky identity diktované konzumní kulturou, které na sebe lepíme, protože máme strach být sami sebou (třeba Jo je vegetariánskou buddhistkou, což jí nebrání občas ujet na kebabu). Je to bizarní koláž, slepená z výdobytků spotřební kultury a šílených snů jako z filmů Davida Lynche. Ztracené existence se neovladatelně pohybují z noční můry plné zmrzačených, na alkoholu a heroinu závislých sirén, které žijí na dně oceánu lidských odpadků, do noční můry skutečnosti naplněné samomluvou, prázdným žvaněním a neuskutečněnými trefnými odpověďmi. Je to svět nákupů a zlatých karet do meditačního studia, povinné páteční zábavy třeba v podobě karaoke, počítání kalorií a bakterií.

Otázka identity je vyhnaná do krajnosti, jako ostatně všechno tady, lidé jsou přesycení vším a následná ztráta radosti ze života se dá vyřešit transplantací osobnosti, jak píšou v časopise Yogalife, bibli současného člověka. Vedle (sebe)ironie tu probleskuje smysl pro humor, třeba v popisu módních stylů: „Louboutin uvedl na trh sérii šílených lodiček inspirovaných protiotlačeninovými ortopedickými sandály, a Vivienne Westwoodová k nim navrhla bílé tlusté pánské ponožky s nášivkou tenisových raket na kotníku nebo prostě bosá chodidla postižená malomocenstvím, ovázaná čtverečkovaným kapesníkem. Vlasy mají být tuto sezónu nemyté a ,neatraktivní‘, musíte mít ,mastný‘ mejkap, suché a nejlépe popraskané rty během líbání krucifixu a být lehce sebedestruktivní.“

Jelikož se děj knihy neodehrává v Polsku, možná je globálnější, a tím pádem i její poselství je univerzálnější,. Ale Poláky si Masłowská bere do úst také. Třeba na postavě Go, jedné z nevelkého panoptika postav v knize, která prohlašuje, že je z Polska („To je taková země v bejvalý Jugoslávii, možná jsi o ní slyšela“), protože si myslí, že je to cool.

Dorota Masłowská uráží všechno a všechny a prochází jí to, protože si na paškál bere i sama sebe. Její literární alter ego si v knize pobrukuje reklamní slogan: „Baterie Tip-tap, baterie Tip-tap. Kupujte baterie Tip-tap.“ Ve světě fikce potkává své postavy, přestěhuje se do stejného domu, ve kterém bydlí Farah, a pokouší se překonat „tvůrčí zácpu“ a napsat knihu. Tu, kterou držíte v ruce. Končí tím, že píše stejné odstavce, kterými Zabila jsem naše kočky, drahá začíná.Próza je tak zacyklená sama do sebe, bez vyústění, katarze. A zatím jen tak na okraji se začíná čtenáři vkrádat myšlenka, jestli gurmánský čtenářský zážitek – oproti předchozím prózám servírovaný stylisticky stravitelněji i pro širší veřejnost – obstojí v takové podobě i dále, jako jedna z dalších z výpovědí o současném marasmu, ač jistě výtečných a na světové úrovni, jak potvrdil Odeon zařazením prózy do edice Světová knihovna. A nezbude jen drzé rapování.