O knize Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, která pro mne byla jedním z největších objevů z doby mého univerzitního studia, jsem poprvé slyšel během kázání Tomáše Halíka. Už jen z toho je patrné, že tato kniha ruského literárního vědce Michaila Michajloviče Bachtina zaslouženě získala širokou odezvu nejen u odborníků zabývajících se Rabelaisem či krásnou literaturou, ale také u historiků, antropologů, sociologů nebo religionistů. Bachtin je navíc původcem ještě dalších velmi inspirativních literárně-vědných konceptů (ale to by bylo téma jiné recenze).

V knize o Rabelaisovi se Bachtin  zabývá především specifickou lidovou smíchovou kulturou, kterou označuje jako karnevalovou. Je pro ni charakteristická svérázná logika „obrácenosti“, světa „naruby“, neustálé převraty mezi „nahoře“ a „dole“, rozmanité druhy parodií, travestií a bláznovských korunovací, ale také zdůraznění tělesnosti a inscenování násilné smrti a zrození. Právě v době renesance se podle Bachtina lidová smíchová kultura „prodrala jedinkrát v historii spolu s národními jazyky z lidových hlubin do vysoké literatury“, nejvýrazněji v Rabelaisově díle. Bachtin u karnevalového principu zdůraznil jeho podvratnou funkci ve vztahu k panujícímu řádu, jeho lidový charakter i zrušení třídních bariér. Podle principu „kolik interpretů, tolik interpretací“ byla a je Bachtinova kniha vykládána nejrůznějšími způsoby: podle některých autorů Bachtin reinterpretoval komunistický slovník své doby a použil ho proti systému samotnému, jiní jej naopak obvinili, podle mne nespravedlivě, z toho, že svým zdůrazňováním beztřídnosti a lidovosti byl vědomým či nevědomým spojencem stalinského teroru. Podle Julie Kristevy karnevalový princip vynáší na světlo nevědomí, sexualitu a smrt; jiný autor vyložil karnevalové bytí mimo společenské a morální normy jako směřující k satanismu, další naopak spojovali Bachtinův důraz na karnevalovou tělesnost s křesťanským mystériem Božího vtělení a zmrtvýchvstání a nebo s mytickým „coincidentia oppositorum“ – spojením protikladů. Kriticky na Bachtina navázal Aron Gurevič, který později pro období středověku prosazoval tezi, že v něm smíchový princip společenský a náboženský řád nezpochybňoval, ale potvrzoval. V tom je Gurevič zajedno s mnoha antropology, kteří se otázkou přechodného zrušení společenského řádu zabývali i v souvislosti s neevropskými kulturami, kde přechodné odstranění obvyklých tabu a omezení často slouží k jejich posílení.

Existují i další interpretace karnevalového principu: překonávání triviální reality skrze hru a fantazii; průnik posvátného do profánního nebo zrušení daného řádu skrze znovuzpřítomnění původního chaosu. Ale ať již budeme na karnevalový princip pohlížet jakkoli, jedná se i desítky let po prvním ruském vydání o velmi podnětný koncept, a ne náhodou je podle prof. Petruska dnes Bachtin na Západě nejcitovanějším ruským vědcem.