Eva Stehlíková

Dnes již pozapomenutý klasický filolog a pedagog Jan Šprincl (1917–1989) působil jako překladatel nejen z antických jazyků do češtiny, ale překládal i z češtiny do latiny. Jeho celoživotní alma mater, brněnská univerzita, vydala jeho překlad Erbenovy Kytice. Tu převedl do latiny tvůrčím způsobem, v němž se nedržel striktních pravidel, ale využil širokých možností, které mu latina nabídla.

Ve druhém díle svého projektu zpřístupňování textů řecké tragédie, které nevešly do klasického kánonu, se Matthew Wright obrací k fragmentům z neznámého díla velké trojky tragiků – Aischylovi, Sofoklovi a Euripidovi.

Inscenace kombinuje texty několika autorů a divákovi klade do cesty místy obtížně překonatelné překážky. Patří do řady současných místy sympaticky neuctivých adaptací antických textů, které přestože si nesnadno hledají cestu k obecenstvu, potvrzují, že v krutém antickém mýtu je obsaženo cosi podstatného, co v nás zůstává zapsáno, ať žijeme v jakékoli době.

Inscenace jedné z divadelně nejvděčnějších Sofoklových tragédií v pražském Divadle v Dlouhé se vyznačuje precizní dramaturgickou prací, absencí antické stylizace a snahou pojmenovávat věci pravými jmény. V kontextu současných interpretací antických her je překvapením, když se vyskytne divadelní tým, který nekompromisně předvede, že je možné vzít antického autora absolutně vážně.

Zlínská inscenace Euripidových Trójanek v režii Jana Antonína Pitínského nabízí zajímavé aktualizace a smršť režisérských asociací. Bohužel příliš nedrží pohromadě.

Inscenace Plautova Curculiona (pod dobrým mluvícím jménem Darmojed), pro kterou připravila překlad skupina překladatelů z řad studentů a pedagogů klasické filologie, ukázala jasně, jakou cestou je třeba se při překládání a inscenování tohoto římského komediografa ubírat.

Klasická filoložka, emeritní profesorka na Université Paris Diderot, polemizuje s aristotelovským pojetím tragédie jakožto textu, které je podle ní redukcionistické – a napáchalo mnoho škod v dalším vývoji evropského divadla. Je tu však mnoho zjednodušení, nepřesností, přehánění, velká redundance a nerealistická vize návratu k rituálům.

Výbor ze studií věnovaných překladu antického dramatu připomíná spíše proud úvah nad možnostmi i smyslem překládání. Pokud se někdo bude chtít opravdu poučit o překládání antického dramatu, má tu vše, co je potřeba. Kniha je však inspirativní i v jiném ohledu: mohla by inspirovat i naše divadelníky. Ti ale nejspíš takovéto knihy nečtou.

Cesty do minulosti, které nabízí dětským čtenářům Veronika Válková, předpokládají schopnost tradiční práce s informacemi: její hrdinka, dvanáctiletá Bára, je na cestu vybavená poučením od maminky překladatelky a babiččinými bednami knih. Dvě z těchto cest ji zavedou do antiky.

Byla by neodpustitelná chyba zůstat u mylné představy, že řecká tragédie byla to, co můžeme vyčíst ze zachovaných her. Je třeba k nim přidat všechny znalosti, které můžeme vydobýt z her zmizelých. Není to jednoduché, ale Wright shromáždil všechny fragmenty, které jsou k dispozici, a pokusil se z nich vyjít při hledání odpovědí na otázky, které si literární historie dodnes klade.

Monografie je určená pro vysokoškolské studenty, nicméně pomůže každému, kdo se chce poučit o římské metrice. Na úvodní pojednání o prozódii navazuje téměř vyčerpávající katalog jednotlivých veršů (daktylské, iambické, trochejské, anapestické, krétické a bakchejské, jónické, aiolské verše a veršové systémy, asynartetické a epódické verše) a jednotlivých strofických útvarů. Je tu tedy takřka vše, co potřebujeme k prvnímu seznámení s římskou metrikou.

Zvolené „close reading“ teprve umožní skutečné a funkční překódování do současných reálií, které otevře hru divákům o dobrých pětadvacet let mladším, žijícím v pseudosvětě nových médií, v němž běžná lidská komunikace probíhá už jen na obrazovce chytrého telefonu. Studio Nabalkoně mělo naléhavé sdělení a dokázalo ho divadelně zřetelně artikulovat.

Hrát Oresteiu v podobně hnusném prostředí, jako je na pražské Štvanici, může napadnout opravdu jen mladé avantgardní tvůrce. Bohužel jim zcela ušlo, že hru je třeba taky interpretovat, takže ani přátelskému publiku složenému z kamarádů se nepodaří pochopit, oč tu běží.

Co to znamená, když se řekne komiks a antika? Klasické filology by kniha mohla vyléčit z představ, že komiks je jen jakási nezávazná hra pro děti, které jsou líné číst. Pokud ovšem mají zde nashromážděné informace posloužit i širšímu okruhu čtenářů, bude asi třeba, aby badatelé udělali ještě další krok – k vizuální stránce tohoto umění.

Uprostřed horkého léta jsem měla urgentní potřebu nahlédnout do Sienkiewiczova Quo vadis. Brněnské knihovny byly v tu dobu buď právě zavřené, nebo byl kýžený exemplář vypůjčen. Šla jsem tedy cestou nejmenšího odporu a knihu jsem si koupila u Dobrovského.

Snaha olomoucké scény Divadlo na cucky pojmout antickou tragédii jinak není bohužel vyvážena hlubší interpretací, což ovšem není jen případ tohoto malého divadelního souboru, který teprve od r. 2013 provozuje vlastní scénu (mezi činohrou a tancem, jak sami říkají) a hledá svou poetiku.

Nahota na jevišti a návrat k originální poloze jazyka, neumravněné dosavadními českými překlady, vzbuzují nadšení i odpor publika i kritiků. Zbývá dodat, že to vše provozují herci s nesmírnou chutí a za vlastního, velmi tvůrčího přispění. Je to inscenace, kterou bych označila adjektivem „drzá“. Myslím, že drzému Aristofanovi by se to líbilo.

Jedno je jasné: nikomu ve světě širém už nevysvětlíte, že přestože Argonautika Valeria Flacca nepatří k nejlepším římským eposům, je v něm mnoho pěkných míst, a že by možná stálo za to přeložit (tedy opravdu přeložit, přebásnit) aspoň některé části. Obávám se, že Antická knihovna, kdysi potupně zvaná „šedý mor“, tímto „překladem“ vstoupila do fáze, kterou bych nazvala „pohřbívání antické literatury v Čechách a na Moravě“.

Má-li pravdu databáze olympos.cz, prošlo od r. 1888 po našich scénách více než 60 Oidipů, většinou mluvili česky, ale také německy a rusky. Jen v Brně se po r. 1989 hrál Oidipus celkem čtyřikrát a jednou ještě pohostinsky dojel z Ostravy. Poslední z nich, Mošova inscenace v Městském divadle, měla derniéru 3. června 2013.

Až do roku 1989 měli naši diváci (ba i naši tvůrci) velmi malou šanci konfrontovat své představy o inscenaci antické tragédie s tím, jak se to dělá jinde. Vlastně jediná příležitost se naskytla v r. 1965, kdy v Praze hostovalo Piraikon teatron z Athén s Rondirisovými inscenacemi Sofoklovy Elektry a Euripidovy Medei. Naštěstí mezinárodní festivaly pořádané na našem území postupně přinesly nové podněty a teď k nim překvapivě přibylo i představení z National Theatre v Londýně.

Editorka Alena Hadravová vydala čtyřsvazkový soubor pojednání, počínající antickými texty připisovanými Hyginovi (Báje a spis O astronomii), doplněnými Pseudo-Eratosthenovým Zhvězdněním a Aratovými Jevy na nebi, pokračující středověkými pojednáními o souhvězdích a završený katalogem hvězd a popisem a analýzou prvního dochovaného globusu křesťanské Evropy, kterým je přemyslovský nebeský globus uložený dnes v Bibliothek des St. Nicolaus-Hospital v Bernkastel-Kues nad Moselou.

Nejsem si jista, zda je Slávy dcera nejmrtvější ze všech děl, která byla v češtině napsána, jak tvrdí Martin Putna, který podnikl neskutečný pokus vrátit je do oběhu alespoň jako zajímavý dokument slynoucí jazykovou bizarností. V každém případě právě on způsobil, že tohle mrtvé opus přečteme už ze zvědavosti, co v něm Putna našel zajímavého.

Recenzovaný svazek navazuje na již dříve vydané Příběhy raně křesťanských mučedníků (Praha, Vyšehrad 2009). Přináší dalších 13 méně známých příběhů, spojených často s problematikou nelítostného a krvavého soupeření dvou křesťanských společenství, která si nárokovala označení pravé katolické církve.

První reprezentativní výbor z nejstarší latinské a řecké martyrologie zaplňuje dobře mezeru, která vznikla díky půlstoletí nadvlády ideologie, která bádání týkajícímu se dědictví evropského křesťanství nikterak nepřála.

Průvodce je to opravdu velmi nedostatečný, byť obsahuje všechno, co v první chvíli potřebujeme. Kromě pozdravné adresy Dimitriose Pandermalise, prezidenta nového akropolského muzea, která samozřejmě hýří superlativy, jsou tu velmi zhuštěné informace o všech jednotlivých odděleních.

Přepychový katalog výstavy, která byla zahájena 24. 9. 2008 a trvá až do konce roku, znatelně přiblížil dlouho očekávané otevření nového muzea pod Akropolí.

Čeští herci si poprvé vyzkoušeli, jaké to je proklínat bohy pod antickým nebem a to je zkušenost k nezaplacení. Vyšlo mnoho kritik a patrně všechny zaznamenaly, že na toto skvostné představení svítila ouplné lůny zář a po nebi přeletěl meteor.

Je to po dlouhé době první kniha, která pojednává problematiku antického divadla v celku, neodděluje uměle řecké divadlo od římského, aniž považuje římské divadlo za pouhý nepříliš zajímavý přívěšek ke geniální době řeckého divadla.

Z knihy nelze vyčíst, kdo má být adresátem. Pro odborníky je příliš povrchní, pro laiky by možná potřebovala podrobnější výklad i ilustrace méně nádherné, zato však skutečně ilustrující...

Kniha je samozřejmě mozaikou informací, postřehů, nápadů. Je však třeba ocenit, že zabírá velké divadelní teritorium a přináší názor mladé badatelské generace, která se jeví jako generace vysoce poučená v divadelní historii i teorii, nepředsudečná a otevřená všemu novému.