Další z mnoha pokusů o přiblížení vztahů Západu a Ruska
Téma vztahů Ruska a Západu už bylo i v češtině několikrát systematicky zpracováno a stále k dané problematice vycházejí nové tituly. K těm všem přidává knížka Rusko a Západ pár příspěvků spíše neutříděných a snad až příliš heterogenních. Jde o několik drobných střípků do složité mozaiky: nijak převratných, ale snažících se dokreslit celkový obraz.
Jak rozuměl a rozumí Západ Rusku a Rusko Západu, co vytváří podmínky tohoto dorozumění, a co ho naopak deformuje? Do jaké míry můžeme mluvit o „překladu“ kultur, o jejich vzájemném sdílení, o pochopení, či naopak nepochopení základních společenských struktur navázaných jak na národní státy, tak na širší kulturní okruhy? A kdo po českém národu požadoval na znamení upřímnosti jeho panslavistických snah přijetí azbuky a pravoslaví?
I tyto otázky si předsevzali řešit autoři, jejichž příspěvky se sešly ve sborníku Rusko a Západ. Eseje o (ne)porozumění. Zabývají se v nich například tím, „jak vypadala ruská diplomatická poselstva v raném novověku, jaká byla tvářnost ruské politiky a kultury v 19. a 20. století, nakolik se ovlivňovaly různé evropské společnosti navzájem“. O ruském působení na poli mezinárodních vztahů se v knize mimo jiné – na několika příkladech z různých dějinných období – demonstruje, že evropské státy trvale vykazují velkou míru podceňování či benevolence vůči ruským přehmatům či přešlapům. V důsledku toho ruská taktika (bohužel) často slaví úspěch.
Podle mne zaslouží vyzdvihnout článek Jiřího Hanuše o pojetí Rusů v Conradově románu Před očima Západu a zvláště text Josefa Šaura Hanobitelům Ruska. Ten napříč desetiletími ukazuje, jak silně jsou ruští básníci alergičtí na kritiku své vlastní země. Kupříkladu A. S. Puškin řekl: „Opovrhuji svojí vlastí od hlavy až k patě, ale mrzí mě, když se mnou tento pocit sdílí cizinec.“ A také jeho kolegové se vyjadřují v tom smyslu, že Rusko smí kritizovat zase jen Rus, nikoli cizinec. Na obecnější rovině pak autor ukazuje, že kritika Ruska ze strany Západu často vede k názorovému semknutí ruské společnosti.
Téma vztahů Ruska a Západu už bylo i v češtině několikrát systematicky zpracováno, možná nejlépe v knize Natašin tanec: kulturní dějiny Ruska od Orlanda Figese; připomenout se ale sluší třeba i publikaci s podobně znějícím názvem Pod maskou medvěda: neporozumění ve vztazích Ruska a Západu po skončení studené války (Václav Klemm, Brno, 2010). Vzhledem k tomu, o jak aktuální problém se v současnosti jedná, je ale pochopitelné, že přibývají stále nové tituly. Kromě recenzované knihy o tom svědčí třeba Putnovy Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, záslužné (první samostatné české knižní) vydání Dopisů z Ruska od Astolpha de Custina (Argo, Praha, 2015) nebo Svatá Rus od Alaina Besançona, rovněž z produkce Centra pro studium demokracie a kultury. Ta obsahuje i část příznačně nazvanou Kapitoly z francouzské lehkověrnosti. K tomu všemu přidává knížka Rusko a Západ pár příspěvků spíše neutříděných a snad až příliš heterogenních. Jde o několik drobných střípků do složité mozaiky: nijak převratných, ale snažících se dokreslit celkový obraz. Editor se ovšem snaží najít v nich nějakého společného jmenovatele. Podle něj je jistým leitmotivem všech dílčích otázek (ne)porozumění v podtitulu publikace. Přesto bychom ale podle Hanuše neměli vzdávat pokusy o dorozumění ještě předtím, než s nimi začneme. S tím nezbývá než souhlasit.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.