Víte, co je obsahem vyznání kultu zvaného matrixismus? Které náboženství vyznává, že „King Kong zemřel za naše hříchy“, a oslavuje místo řádu chaos a svár? Jaká církev pravidelně slaví výročí toho, že k určitému datu nepřišli mimozemšťané, aby věřící odnesli pryč, jak očekávali? Jak se atentáty z 11. září 2001 podepsaly na přijímání děl Dana Browna? A nebyl náhodou Tolkien „podvrženec“? O tom všem a mnoha dalších věcech pojednává kniha Handbook of hyper-real religions, která vyšla před dvěma lety v nakladatelství Brill. Píše se v ní o nově vznikajících náboženstvích a spiritualitách, která mísí starší náboženské tradice s prvky populární kultury. Zabývá se jak konkrétními kulty, tak i obecnými otázkami, například terminologickými, tedy zda je příhodnější mluvit o náboženstvích „hyperreálných“, jak navrhuje editor knihy Adam Possamai, belgický sociolog náboženství, žijící nyní v Austrálii, nebo třeba o „náboženstvích založených na beletrii“.

V knize najdeme odkazy především na filmy, televizní seriály a krásnou literaturu. V prvním případě je to jednak jediismus, který se u nás nakrátko dostal na mediální výsluní po posledním sčítání obyvatelstva v roce 2011. Dále můžeme jmenovat Star Trek, na který se často odkazovali přívrženci kultu (či pejorativně „sekty“) Nebeská brána, jejíž činnost skončila hromadnou sebevraždou jejích členů. Svoje náboženské aktivity modelovali po vzoru činností prováděných posádkou vesmírné lodi. Autor příspěvku, Američan Benjamin Zeller, při té příležitosti poukazuje na to, že díla sci-fi často kladou obecné otázky, co to „znamená být člověkem“ a zda se dají hranice humanity posunovat. Podle Zellera sci-fi „postuluje problémy a nabízí jejich řešení, stejně jako náboženství“. Autor Nebeskou bránu označuje za „sci-fi náboženství“, které využívá díla sci-fi, aby vykonávala „náboženskou práci“. A dále do tohoto oddílu patří už zmiňovaný matrixismus, vzniklý na základě série tří kultovních filmů série Matrix, napsaných a režírovaných sourozenci Wachovskými. Jemu je prý vlastní víra v mesiášskou postavu jménem Neo, předpověděnou v dílech beletrie i ve světových náboženstvích, přijímání omamných látek jako svátostí a rozpoznání polosubjektivní a vícevrstevnaté povahy skutečnosti.

V příspěvcích literárních se pozornosti dostává i jedné ze zakladatelských postav žánru fantasy J. R. R. Tolkienovi a jeho fanouškům a přívržencům. Někteří přitom Hobita, Pána prstenů i Silmarillion berou zřejmě ještě vážněji, než by asi i samotnému spisovateli bylo milé, a věří, že tato díla zachycují děje, které se kdesi, třeba v nějakém jiném časoprostoru, skutečně odehrály. Někteří tedy tvrdí, že jsou sami schopni se spojovat s vyššími tolkienovskými bytostmi (zvanými Valar), učí se od nich rituálním praktikám a provádějí „gnostický výzkum“ jejich jmen díky ovládnutí jejich jazyka, valarštiny. Další rozvíjejí teorie o tom, že Tolkien byl vlastně podvržené dítě pocházející ze skutečně existující Středozemě, bytost, jež se rozhodla vtělit do lidské podoby a v mytické formě sdělit lidem pravdu. Jiní vyznavači Pána prstenů jsou skromnější a věří jen tomu, že Tolkien „odjinud“ přijal esoterické pohanské vědění, které ale svévolně christianizoval – autor příslušného textu, Nizozemec Markus Davidsen, k tomu dodává, že římský katolík Tolkien se nad takovými úvahami dnes musí obracet v hrobě. (Čtenářské interpretační možnosti jsou ovšem takřka neomezené a nemusejí se týkat jen skrytě náboženských aspektů: nejen v českém prostředí se v současnosti rozvíjí čtenářská komunita, která se snaží rozvíjet skrytě homoerotické aspekty Pána prstenů a domýšlí například intimní scény styků Legolase s Aragornem.)

Dále můžeme mezi nábožensky inspirativními díly, která v příručce najdeme, jmenovat sci-fi román Cizinec v cizí zemi  Roberta Heinleina. Jeho hlavním hrdinou je člověk Michael, vychovávaný Marťany, kteří spolu žijí v míru a harmonii (nemají například žádný výraz pro válku). Michael je ovšem zabit a až v závěru se čtenář dozvídá, že se jednalo o vtělení archanděla Michaela. Ještě před násilnou smrtí založil Církev všech světů, která má pozitivně přetvořit lidskou kulturu a společnost. A jméno Církev všech světů také z románu přejala skutečně existující novopohanská organizace, jejímž cílem je „život v harmonii a v porozumění se vším živým“.

V dále knize figurují texty o konzervativně křesťanských polemikách s údajnými nebezpečími, která prý představuje Harry Potter (i když zřejmě skutečně existují lidé, kteří se skrze četbu této slavné série dostali k vážně myšlenému čarodějnictví). Jiný článek je věnován lidem, kteří se po vzoru fiktivních upírů snaží stát se jejich skutečnými následovníky; rozlišována je přitom dvojí možná varianta: upírství jednak coby kulturní, jednak jakožto náboženská identita (podobně jako v případě „Židů“ a „židů“).

Pro mnohé do ještě nebezpečnějších vod se Handbook of hyper-real religions dostává v článku o satanismu Američana Antona LaVeye. I když hlavním předmětem uctívání prý v satanismu bylo lidské Já, a ne osobní entita jménem Satan, ve své knize Satanské rituály: rukověť Satanské bible, vydané rovněž česky, mezi satanské rituály zahrnuje i některé z těch, jež uctívají bytosti vytvořené spisovatelem Howardem P. Lovecraftem, například nestvůru (božstvo či démona) jménem Cthulhu. LaVey navíc v téže knize chválil Lovecraftovu metafyziku; konkrétně skutečnost, že v jeho povídkách je lidstvo vždy jenom malý krůček od těch nejzvrácenějších a nejhorších forem bestiality, přičemž však právě toto „téma neustálé interakce mezi konstruktivními a destruktivními stránkami lidské povahy je středobodem satanistických doktrín“.

Na druhou stranu ale kniha obsahuje i odlehčenější kapitoly i o náboženstvích parodických, například o diskordianismu. Významnou roli v propagaci tohoto kultu sehrála trilogie Illuminatus, rovněž přeložená do češtiny, postmoderní sci-fi, kombinující sexualitu a teorie spiknutí s četnými odkazy na starší autory (kromě jiného ovšem také na mýtus o Cthulhu). Přívrženci diskordianismu se hlásí k „Jablku sváru, symbolu iracionální, negeometrické a nanejvýš neuspořádané spontánnosti živoucího světa tvořivého vývoje“, oslavují „Posvátné Chao“ a Mummu, boha chaosu.

Autoři se snaží také o postižení obecnějších trendů a jakousi celkovou periodizaci: jestliže se podle nich ve 20. století hyperreálná náboženství jen inspirovala díly populární kultury, ve 21. století už někdy tato díla slouží jako centrální téma. Uvádějí i výsledky jednoho nedávného výzkumu ze Skandinávie, podle něhož si v současnosti 43 procent respondentů myslí, že je rozumné vybírat si díla populární kultury a inspirovat se u nich při prožívání již existujících spiritualit či náboženství, ale není rozumné vytvářet nová náboženství, a nezanedbatelných 24 procent dokonce odpovědělo, že je rozumné si na tomto základě rovněž vytvářet nová náboženství. Podle autorů je alespoň v západním světě stále na postupu sekularizace, což ovšem rozhodně není všeobecně přijímané tvrzení, mnozí autoři dokonce mluví o Boží pomstě nebo o tom, že se Bůh vrací. Každopádně přispěvatelé knihy na základě toho očekávají, že kultů, o nichž píší, bude přibývat, čili vlastně také zvěstují návrat náboženství, jen v méně konvenční podobě. V návaznosti na to podle nich budou pravděpodobně sílit negativní reakce přívrženců tradičních náboženství; růst má konečně i počet religionistů, kteří to vše budou zkoumat (už dnes každopádně vychází na tato témata nemálo knih). Co se týká ale českých odborníků, zatím tomu mnoho nenasvědčuje, snad kromě textů Ivana O. Štampacha, jedné zajímavé související práce o LARPu, případně některých textů v časopisu Dingir. Někteří se pokoušeli podobné jevy vědecky analyzovat, ale zatím s nepříliš velkou výdrží: jeden z nich toto téma (zatím) opustil a věnuje se jevům značně vzdáleným od žhavé náboženské scény současnosti a jistá religionistka, autorka staršího, ale zajímavého anglického textu v odborné zahraniční publikaci, se naopak věnuje tématu magie a současného čarodějnictví stále více, avšak už ne jako vědec, nýbrž jako „profesionální vědma a čarodějka“, jak se oficiálně představuje.

Handbook of hyper-real religions není jistě vyčerpávající: nenajdeme v ní například knihu Celestinské proroctví ani ty od Vladimíra Megreho pojednávající o „mladé poustevnici“ Anastasii, jejichž kult se postupně šíří z Ruska. (Fiktivní Anastasia podle nich žije v lese úplně sama, nemá bydliště, skoro nenosí oblečení a nemá zásobu potravin, protože ty jí sama od sebe obstarávají divoká zvířata. Narodila se v lese a je neoddělitelnou částí přírody. Žádné technické přístroje nepotřebuje, protože jí na vše stačí její moudrost a představivost. Nepotřebuje kupříkladu televizi, neb pomocí své představivosti dokáže nakreslit jakékoli náměty, různé obrázky, vytvořit neuvěřitelné situace, a navíc ještě může ovlivnit námět. A vystačí si i bez telefonu; na komunikaci na dálku prý stačí „vůle, přání dvou lidí a dobrá představivost“. Na rozdíl od velkých poustevníků neodešla do lesa jen na nějakou dobu; ona se tam narodila a jen na krátko navštěvuje náš svět, kterému ale údajně adresuje formou knih svoje poselství.) A v knize není nijak více reflektován ani obecný vztah umění či literatury a náboženství, i když už v 19. století předpověděl Matthew Arnold, že: „Lidstvo bude stále více a více objevovat, že se musíme obrátit na poezii, aby nám vyložila a ztvárnila život, potěšila nás a posílila nás. Většinu toho, co nám s náboženstvím a filosofií odchází, nahradí literatura“ – tedy literatura obecně, nejen ta fantastická. Což jinými slovy dnes tvrdí už i mnozí další, například Alain de Botton nebo sociolog M. Gauchet: „Umění ve zvláštním smyslu, tak jak je chápeme my, moderní lidé, je pokračování v posvátném jinými prostředky.“

Každopádně Handbook of hyper-real religions je dílo podnětné, která by si možná i zasloužilo překlad do češtiny, nebo aspoň části. Tedy samozřejmě pokud čeští religionisté nesepíší nějaké vlastní a lepší…