Prvotina Jany Šrámkové, novela Hruškadóttir, si vysloužila u kritiky chválu pro silný, rafinovaně vystavěný, ale s obdivuhodnou prostotou vyprávěný příběh. Ve druhé novele této spisovatelky je prolínání rafinovanosti a prostoty přítomno také, obě útlé knihy navíc spojuje podobný ústřední motiv. Jde o snahu vyrovnat se se smrtí blízkého člověka a vyprávěním postihnout jeho život. V Zázemí jde o smrt babičky a do role toho, kdo takovou terapii psaním podstupuje, se staví samotná autorka. I příběh (s velkým P) zaujímá v Zázemí stěžejní pozici, tentokrát ale jako téma, jako meta, jíž se autorce nedaří dosáhnout. Přes snahu o pevné a lineární zachycení babiččina osudu („A tak by se nakonec tahle kniha o Tobě, co od ní všichni, kdo Tě znali, očekávají kultivovaný biografický román, obešla docela dobře i bez Příběhu. Jen já, babičko, já ne.“) se text rozpadá na krátké záznamy, v nichž čím dál ostřeji vyvstávají kontury osobní zpovědi autorky, která se ze vzpomínek snaží vylovit nejen obraz babiččin, ale i ten svůj.

Autorčiny vzpomínky na babiččin i vlastní život se sbíhají v bodě představovaném domem, v němž babička žila a který byla ke konci života nucena opustit, protože už na jeho údržbu sama nestačila. Autorka se v myšlenkách k tomuto domu neustále vrací, i dlouho poté, co už v něm babička nebydlí, sleduje jeho osud, vyhlíží jej z oken vlaku, hledá jeho polohu na mapě. Dům tak získává takřka mytický charakter a stává se strážcem babiččina příběhu. V popisech staré vily, v níž je každý kout a každý kus nábytku obalen vlákny vzpomínek a má své nezastupitelné místo v utváření příběhu, jenž díky tomu navazuje se strukturou domu bytostný vztah, uchvacuje Šrámková citem pro detail, který dokáže přesně zachytit a rozvinout, aniž by ovšem ustrnula v ornamentálním líčení skutečnosti. Každý předmět, každá vzpomínka jsou hýčkány a láskyplně kladeny do souvislostí. Čtenář je vtažen do babiččina světa tvořeného odbíjením starých pendlovek, zakázaným územím žluté sedací soupravy, svátečními čajovými servisy a mnoha dalšími, vcelku běžnými věcmi a jevy, které nabývají na jedinečnosti díky intenzitě, s níž jsou nasvíceny – a pozvolna zjišťuje, že skrze tento svět k němu s neomalenou upřímností, a přesto pokorně míří zpráva o myšlenkách, pochybnostech a životních peripetiích samotné autorky. Prorůstání interiéru domova do duchovní i fyzické existence jeho obyvatel je téma, které ztvárnila básnířka Marie Šťastná v básnické sbírce Interiéry. Zatímco ale pro Šťastnou je nesmazatelný otisk domova nechtěným břemenem, které všude vláčí s sebou, Šrámková touží po tom, mít jej co nejtěsněji u sebe, v sobě: „Doma vtrhnu do dveří, položím Šimona do postýlky a s bouchnutím se zamknu na záchodě. Svléknu se a dva prsty ponořím hluboko do sebe. Někde tu musíš být. Kde jsi, babičko. Kde Tě mám.“

V čem ještě spočívá ono pro Šrámkovou tak typické kombinování rafinovanosti a prostoty? Předně autorka vytváří iluzi bezprostřednosti; text jako by vznikal přímo před očima, v průběhu čtení. Přesto z různých signálů jasně vyplývá promyšlenost kompozice – například ze skutečnosti, že o smrti babičky se nedozvíme hned, i když představuje prvotní impuls k psaní, nebo z práce s časem, s posloupností zaznamenávaných událostí. Stavba textu odráží nespolehlivou povahu paměti, což se projevuje v dalším z antiiluzivních postupů, jímž je zpochybňování a opravování některých dříve uvedených informací a detailů. Šrámková navíc vytváří zdání, že její vyprávění plyne bezděky, jakoby mimochodem, že je vedlejším produktem referování o všedních starostech, péči o děti, nakupování, o rodinných návštěvách, nedělních bohoslužbách a večerech trávených na literárních čteních v pražské kavárně Fra. Kniha je tvořena sledem krátkých, ostře vypointovaných kapitol, které se jednou blíží fejetonu, jindy modlitbě, deníkovému zápisu či vzpomínce, z níž Šrámková opracovává další kamínek do mozaiky svého, babiččina nebo nejspíš jejich společného příběhu.

Šrámková píše s odzbrojující upřímností, které je zároveň cizí jakákoli snaha šokovat. Přestože neustále ohledává vlastní nitro, traumata a pochybnosti, není sentimentální a sebestředná. Text promlouvá ke čtenáři vlídně, přičemž ho žensky jemně, ale přesto se vší rozhodností vtahuje do sebe, takže je snadné se s autorkou rozechvěle ztotožnit či s ní zapáleně polemizovat, a vůbec si při tom neuvědomit, že jde stále jen o fikci. Ryze individuální příběh, který autorka doluje z těch nejspodnějších pater svého já, zarývá prsty i do nás – každý má přece někoho, něco nebo někde, s nímž je jeho minulý i současný život těsně spjat. Šrámková tuto metodu nepřímo odhaluje v jednom ze zápisů, ve chvíli, kdy mluví o čtení Běgunů Olgy Tokarczukové: „Tenhle zoufale sentimentální přístup k literatuře si znova a znova zakazuju, trpělivě rozmlouvám, zkouším se nepoddat. Nesnáším v sobě toho naivku, který poprvé bere do ruky přesvědčivý text a tvaruje se vahou každého písmene (…) Je to přece všechno jenom jako. Jenže co není. Ať mi ukážou svět, který není fikční. Můj? Jejich? Šimonův, babiččin, Tokarczukové?“ To, nakolik se z nás stanou sentimentální čtenáři, závisí do velké míry na autorovi textu. Šrámková umí tuto iluzi vytvořit znamenitě, takže hledání nitek spojujících reálie příběhu se skutečností (a sem spadají i úvahy na téma, jak dalece se fiktivní Šrámková podobá Šrámkové skutečné) nikam nevede. Zbývá jen ponořit se přímo do textu a nechat se strhnout jeho jemným, laskavým, humorným i naštvaným, v každém případě ale fascinujícím tokem.