Nedávno vyšly česky hned dvě prózy Olgy Tokarczukové (* 1962): po Anně In v hrobech světa (Kniha Zlín) je to román Běguni, za nějž autorka obdržela cenu NIKE 2008.

Poslední opus polské spisovatelky Olgy Tokarczukové Běguni představuje v bohatém spektru její dosavadní tvorby předěl, jakousi románovou dekonstrukci, koláž z mikropříběhů ovinutých množstvím nezodpovězených otázek. Stejně jako plyne řeka, ubíhají i stránky vyprávění, jež nezastaví ani náhlá absence, zmizení či smrt jedné z mnoha postav. „Nevstoupíš dvakrát do téhož příběhu,“ mohlo by znít herakleitovské motto k tomuto románu.

Čas, dualismus a tělo
Šestačtyřicetiletá Tokarczuková se těší velké oblibě doma i v zahraničí nejen díky obecné přístupnosti svých knih, ale i díky jejich filozoficko-mytologickému přesahu. Bývalou studentku psychologie fascinují především anomálie spojené s nevšedními, často paranormálními jevy, které umísťuje do reálií moderní doby. Byla-li však tato „neoruralistka“, jež sama po dlouhou dobu z popudu romantických ideálů žila v příhraniční vesnici, doposud zastánkyní a reprezentantkou cyklického pojetí času, s hrdiny žijícími a stárnoucími na přesně vymezeném prostoru, v románu Běguni dává přednost času nomádů, času lineárnímu. Dalším nosným tématem je pro Tokarczukovou dualismus, respektive vše, co se mu vymyká. Autorku nezajímají pouhé protiklady dne a noci, světla a stínu, muže či ženy, ale právě to, co stojí na pomezí. Tam, kde začínají nejasnosti a pochybnosti černobíle rozděleného světa, se také rýsuje podloží její literární aktivity.

Podle Tokarczukové neexistuje jiný přístup k člověku a světu nežli tělesný. Tělo přitom nechápe jen jako vizuální produkt, ikonu doby, ale především jako něco, co stárne, bolí a neustále mění konzistenci. Tělo se u ní také stává ústřední otázkou teologických disputací i osobních úvah na téma lidské nesmrtelnosti. V románu Běguni má však tělo ještě jiný význam - konzervované Chopinovo srdce či amputovaná končetina Filipa Verheyena jsou statické, neschopné pohybu, ale i po odloučení od korpusu stále dokážou vnímat bolest. „Kdo vymyslel lidské tělo a kdo na něj má copyright?“ ptá se jedna z postav, aniž by nacházela odpověď. Dostává ji potom částečně v myšlenkách jiného hrdiny, doktora Blaua: „Každé části těla přísluší paměť. Každému lidskému tělu - uchování... Kdyby záleželo na doktoru Blauovi, uspořádal by svět jinak - duše by mohla být smrtelná, koneckonců, co je nám po ní, zato tělo by bylo nesmrtelné.“

Tělo v pohybu je svaté
„Mobilita je realita.“ Název drobné kapitolky, nápis z reklamního billboardu na mobilní společnost, jenž by mohl být dalším mottem knihy a jejž vypravěčka zahlédne na jednom z bezpočtu letišť, která během své zdlouhavé pouti bez cíle navštíví. Kdo vlastně tato inkognito žena je? Neviditelná, efemérní bytost (skutečná, či smyšlená?), přesto se stává jediným hybatelem děje, který střípky delších epických příběhů či kratších anekdoticky laděných historek zapisuje a sepisuje dohromady. Je jako camera obscura, kterou přitahuje vše porouchané, nedokonalé, nefunkční; píše za pohybu, v hotelech, na letištních rozkládacích stolcích či ve vlaku. Některými příběhy si je jistá, neboť se udály na naší zeměkouli, některá pozorování vznikají a končí ve spánku a jsou zpochybnitelná jako vlastní dech. „Když se vydávám na cestu, mizím z map. Nikdo neví, kde jsem. V bodě, ze kterého jsem vyšla, nebo v bodě, ke kterému mířím? Existuje vůbec nějaké ,mezi‘? Jestlipak jsem jako ztracený den, když letím na východ, a nalezená noc, když na západ?“ rozjímá o svém nejistém osudu.

Je přesvědčena, že i přes veškeré nástrahy a nebezpečí bude pokaždé lepší, opravdové a trvalé to, co je v pohybu, že nehybné podléhá rozpadu a degradaci. A zde se také dostáváme k názvu knihy. Běguni (v českém překladu by asi nejlépe odpovídalo slovo „běžníci“) byli ruskou starověreckou sektou, jež věřila, že tělo je svaté a netknutelné pouze v pohybu, že dokud se člověk nezastaví, nemůže zkamenět a ďábel, který vládne světu, je proti němu bezmocný. Stejně tak opravdový poutník se nevydává na cestu proto, aby sdílel své dojmy s někým druhým, leč aby ji prožíval v samotě a dál se rozvíjel. Skutečný poutník nekřižuje světové souřadnice proto, aby se vracel, ale aby hledal optimální bod souladu času a místa. Energii čerpá z pohybu, a to nejen vlastního, ale i z rytmu dopravních prostředků či okolních předmětů. Setkáváme se zde tedy s důsledným dodržováním náhledu na svět, v němž místo je mezerou v čase, vše záleží na momentálním zaměření našeho vnímání na konfiguraci objektů.

Nejsilnější lidský sval
V téměř čtyřsetstránkovém kaleidoskopickém textu nenalezneme žádného hlavního hrdinu v pravém slova smyslu, jeho roli zde plní několik „komparsistů“, často reálných historických postav. Poznáme osudy mořeplavce a dobrodruha Jamese Cooka, příběh Jozefíny Solimanové (ta prosí ve svých dopisech císaře Františka Josefa I., aby mohl být její otec, jenž byl po smrti nabalzamován, pochován jako každý normální člověk) či Ludvíky, sestry Frederika Chopina (ta převáží bratrovo konzervované srdce ve sklenici na místo jeho pohřbu), anebo Anušky. Ano, oné Anušky, která v Bulgakovově Mistru a Markétce v drobné epizodě rozlila olej. Můžeme tedy hovořit o jisté návaznosti konceptu literatury jako labyrintu dalších možností a pouze se dohadovat, co mají tito hrdinové společného (Mají vůbec něco společného? A je to v současné literatuře nezbytnou podmínkou?).

Stejně jako fantastu Stanislawa Lema i Tokarczukovou fascinuje projekt Wikipedie, již považuje za osmý div světa (člověk, který není v internetu, se ocitá v tichu a jako by neexistoval, musí tam mít alespoň jeden zápis, byť jen v seznamu absolventů střední školy). Ve snaze o vytvoření světové encyklopedie, v níž by byly obsaženy veškeré informace, se však sama dostává do slepé uličky, neboť zaznamenáno může být pouze to, co lze opsat slovy, prostor však chybí pro naše pocity či myšlenky. Opět se tedy dostává k problému dualismu, když tvrdí: „Zdá se, že jediným možným pohybem je pohyb dolů. Látka a protilátka. Informace a antiinformace.“ „Nejsilnějším svalem člověka je jazyk“ - a nejde pouze o sval anatomický. Díky jazyku vnímáme svět, rozlišujeme v cizině své krajany a navzdory neutuchajícímu pohybu pocítíme příslušnost k určitému národu či místu. A poznání... Poznáváme svět smysly? V důsledku tělesné bolesti? Ve vrstvách? V mapách? A lze obraz světa aplikovat na obraz těla? A Bůh... Je skutečná bolest Bůh?

Dveře neustoupí
Český překlad Petra Vidláka a Pavla Peče je čtivý, dvě výhrady směřují spíše k jazykové redakci. Ta první souvisí s nadužíváním přechodníků a přivlastňovacích zájmen: v polském psaném textu jde o jev normální, ale v češtině vyzní spíše staromilsky, na určitých místech stylisticky neobratně či zbytečně. Ta druhá se týká chybné volby některých slov podobných polštině, která však v češtině mohou mít jiný, sémanticky posunutý význam. Namátkou: „Łagodny“ není ladný, ale jemný, mírný či vlídný; přímořská osada nebude „rámovaná“, jako spíše ohraničená či lemovaná cestou; dveře vám „neustoupí“, ale povolí... Běguni jsou netradiční kniha vymykající se konvenčním představám o literatuře, alespoň té polské. Její nesourodý text, postmoderně roztříštěný román-řeka, plyne mezi stěnami labyrintu světa, těla a ducha. Zároveň však mohou Běguni posloužit jako příruční bildungsroman moderního poutníka, který v Odysseových stopách křižuje neviditelné poledníky a o samotě přemítá nad nekonečnými variantami položených otázek. Otázek, které udržují i čtenáře v napětí a nutí ho vstát a začít se hýbat.