V Německu je Wladimir Kaminer jedním z nejoblíbenějších autorů krátké formy. Do Berlína se přistěhoval v roce 1990 z Moskvy a nyní žije ve čtvrti Prenzlauer Berg. Má kavkazská tchyně je jeho poslední sbírka povídek. Vyšla již v roce 2010 v nakladatelství Wilhelma Goldmanna a zároveň s ní se na televizním kanálu Arte objevil i boratovský dokumentární film Kaminer goes Kaukasus, jehož natáčení se zřejmě stalo inspirací pro napsání povídek. Tento vliv je patrný především na těch, které podle názvu kapitol odkazují k neobvyklému turistickému průvodci, například se můžeme dozvědět o specifikách kavkazské módy nebo o kavkazském pohledu na konec světa. Mezi „poučné“ povídky jsou přimíseny povídky o hlavní postavě, vypravěčově tchyni z kavkazské Borodinovky. Již při zběžném zhlédnutí přebalu knihy můžeme odtušit, že půjde o velmi energickou ženu s šibalským úsměvem a svérázným náhledem na svět.

Většina příběhů se odehrává přímo ve vesnici Borodinovka, ležící takřka na konci světa. Lakonický popis čtenáři přibližuje poměry v postsocialistickém Rusku. Borodinovka je místo, kam se přestěhovali kozáci z Čečenska a kde čas plyne o trochu pomaleji než jinde. Hlavní silnice zde zřejmě nebude vyasfaltovaná nikdy, zato si tu můžete nakoupit oblečení předních značek za pár babek. Zde se seznamujeme s rodinou vypravěčovy ženy, především s její matkou, ale i vzdálenými příbuznými a sousedy, kteří se potýkají se svými problémy přinejmenším svérázně. Právě rozdílnost kulturního prostředí, které je ovlivněno především komunistickou historií, tvoří hlavní pilíř komiky povídek. Občas sice stále přítomná minulost Sovětského svazu dodá příběhům poněkud nahořklou příchuť, a snad i hlubší rozměr, většinou však ironický odstup vypravěče tyto bolestné momenty převrátí v humorné.

Je nutné také přiznat, že nadhled lehce cynického Evropana smíšený s blahosklonným pochopením naivity tamních obyvatel vytváří komiku poněkud ohranou. Takzvaně laskavý humor v některých pasážích přechází v nudu, a kde by čtenář očekával ironické vyostření, může být zklamán frází. To se však týká jen malé části textů a snad je i dobré nečíst celou knihu najednou, ale dávkovat si povídky po jedné. Pak vás čtení určitě potěší a rozveselí. A konečně je možné se i poučit, jak přežít v postkomunistickém Rusku s lehkostí a úsměvem.

Na rozdíl od starších povídkových sbírek Ruské disko nebo Vši svobody tento soubor zatím do češtiny přeložen nebyl. Přestože i skalní fanoušci Kaminerovy tvorby připouštějí, že například Ruskému disku se přítomný svazek nevyrovná, přece jen patří k velmi vydařené humorné literatuře. Českému čtenáři by povídky mohly být velmi blízké, protože absurdní poměry v bývalém Sovětském svazu a období po pádu socialismu buď přímo zažil, nebo si je dokáže živě představit.