JS: Jak se liší hudební vkus Rusů a Němců?
WK: Nijak zásadně. Všichni čekají od hudby to samé: Musí jím přirůst k srdci a vybízet k tanci. V „ruském disku“ jsme vsadili na ruskou muziku, protože není tak komercializovaná. Ale časem mi došlo, že vůbec nezáleží na tom, odkud hudba pochází. Záleží na duchu hudby a entuziasmu těch, kdo ji dělají. V každém koutě na světě najdete muziku, která se duchem podobá té naší. Může pocházet z Baskicka, Ameriky nebo Německa. Hlavní je, že sedí nálada.

- Jaké hlavní rozdíly vnímáte například v jídle nebo v práci?
- Začněme s jídlem. V Německu se chodí jíst: lidi nemají chuť si sami vařit a zkoušet něco nového. Puntičkářsky dbají na kvalitu jídla a obsluhy. Rusové naproti tomu chodívají do restaurací slavit. Pak je na programu i zábava. Všechno, co není dovoleno doma, musí být v restauraci dovoleno. Každých deset minut břišní tanečnice, ustavičně polonahé dívky na stole – to pochopitelně při jídle poněkud ruší. Ale Rusové to mají rádi.

- A co práce?
- V Rusku neexistuje nezaměstnanost. Například v Petrohradu, kde jsem nedávno byl, je sháňka po všech – od ředitele až po řidiče autobusu. A nemusí jít pokaždé o málo peněz, kolik člověk vydělá. Záleží jenom na tom, co kdo umí. Rusové pracují rádi, rádi peníze ukazují a taky je rádi utrácejí. Rusové žijí tak, jak se žije, když si myslíte, že jste na světě jenom jednou. Němci žijí tak, jako by žili třikrát. Proto potřebují čtyři nebo pět pojištění. Rusové mají úplně jiný problém: Musí utratit všechno a vypít dřív, než bude pozdě.

- Fungovalo by „německé disko“ v Moskvě?
- Určitě. Kavárna Burger už to taky párkrát realizovala. Takové kulturní projekty se teď rozmáhají. Kulturní scéna je v Rusku mnohem větší a rozvinutější než v Německu. My se svým „Ruským diskem“ jsme výjimkou; protože jsme „multikulturní“, poutáme na sebe mediální pozornost. – Ale pochopitelně v Německu existuje mnoho podobných projektů, které ovšem nejsou tak známé.

- V Karaoke vyprávíte také o svém dospívání v Rusku, například i to tom, že Jim Morisson vám připadal cool, že jste měl špatné vzory a naučil jste se hrát na kytaru. O čem jste snil jako teenager?
- Chtěl jsem se stát rockerem. A pořád chci. Ale nepůjde to. Pokaždé, když jsem na dobrém koncertě, tak si říkám, že bych to chtěl taky.

- Proč?
- Rocková hvězda si může mnohem víc dovolit – a jako rocková hvězda můžete bejt úplně blbej. To si jako spisovatel nemůžete dovolit. Bylo by to nedorozumění.

- A co vás v dospívání nejvíc štvalo?
- Musel jsem bojovat se svým strachem. Bál jsem se povolávacího rozkazu do armády, měl jsem strach najít si kamarády, prostě takové ty obvyklé problémy, jaké mívají dospívající. Ale se všemi jsem bojoval a nakonec jeden po druhém přemohl

- V deníku Süddeutsche Zeitung vás označili za „velký přínos pro německou literaturu“. My Němci jsme si vás takříkajíc „přivlastnili“. Jak to vnímá ruská kulturní scéna?
- Sám sebe považuji za německého spisovatele. Moje knihy vycházejí i v Rusku, jenže tam mě berou jako německého autora, protože píšu německy a navíc o tématech, která nejsou pro současnou ruskou literaturu obvyklá. Rusové na mě pohlížejí jako na „člověka, který to v cizině někam dotáhl“. A přitom nejde v první řadě o moje knížky, nýbrž o moji profesní kariéru.

- Nedávno jste vydal CD Nezveřejněno: Wladimir Kaminer Live (Unveröffentlicht: Wladimir Kaminer Live). Když vás člověk slyší na živo, má pocit, že vás každá reakce publika stimuluje. Myslíte při psaní stále na to, jak váš text zní při hlasitém přednesu?
- V první řadě vyprávím příběhy. Píšu jenom to, co můžu beze studu sdělit. Ale když jsem načítal texty pro Nezveřejněno: Wladimir Kaminer Live, bylo to něčím zvláštní. Původně jsem plánoval neemotivní, skoro vědecky strohou četbu. Ale pak se to málem zvrhlo v rockový koncert.

(redakčně kráceno)
přeložil Tomáš Dimter