V Německu je Wladimir Kaminer jedním z nejoblíbenějších autorů krátké formy. Jeho poslední povídkový soubor Má kavkazská tchyně dává už podle přebalu knihy tušit, že hlavní hrdinkou bude velmi energická žena se svérázným náhledem na svět.
WK
Wladimir Kaminer
V létě roku 1990 se začalo po Moskvě šuškat: Honecker přijímá židy ze Sovětského svazu, aby odčinil to, že se ND R nikdy nepodílela na německých reparacích Izraeli. Podle oficiální východoněmecké propagandy žili všichni staří nacisté v Západním Německu. Ty spousty obchodníků, které létaly každý týden z Moskvy do Západního Berlína a zpět, aby prováděly své exportní a importní obchody, přinesly tuto zprávu do města. Rychle se to rozneslo a všichni o tom věděli – snad jen kromě Honeckera.
Ruské disko je soubor krátkých povídek nazvaný podle jedné z nich. Líčí „taková docela normálně šílená“ devadesátá léta v metropoli čerstvě sjednoceného Německa. Autor s vtipem, cynismem a ironií vypráví o své emigraci z rozpadajícího se Sovětského svazu do Berlína a posléze o běžném, avšak obvykle velice bizarním každodenním životě imigrantů, kteří přišli na Západ – ať už hledat štěstí, nebo tak jako sám Kaminer, z pouhé zvědavosti.
V deníku Süddeutsche Zeitung vás označili za „velký přínos pro německou literaturu“. My Němci jsme si vás takříkajíc „přivlastnili“. Jak to vnímá ruská kulturní scéna?...
Kaminerova zatím poslední kniha povídek Karaoke se podobá předchozím devíti titulům jako vejce vejci. Tentokrát je to pět delších povídek o hudbě, ženách a práci.
U nás překlad jeho románu Vši svobody (Millitärmusik), který vydalo nakladatelství Ikar v polovině loňského roku, zcela zapadl. V Německu však jeho jméno zní minimálně tak často jako u nás jméno Michala Viewegha.
Jméno Vladimir Kaminer doslova hýbe německou literární scénou. Původem Rus, který odešel v devadesátém roce „jen s lahví vodky“ z Moskvy do Berlína, bez znalosti němčiny nakonec tento jazyk ovládl tak dokonale, že se vyšvihl mezi nejúspěšnější německé autory.
