„Lidštější než lidé“ je heslem továrny na dokonalé lidské replikanty ve filmové klasice Ridleyho Scotta Blade Runner. Jak rozpoznat replikanta a člověka? Velmi těžko, film nedává žádný jednoznačný návod. A jak dlouho jsme ochotni obdivovat pop-artový portrét Marilyn Monroe od Andyho Warhola, pokud víme, jak vypadala Marilyn doopravdy? Tyto a jim podobné zdánlivě odtažité otázky o autorské identifikaci mohou vyvstat v souvislosti s prací, kterou se chystáme zkoumat.

Alessandro Marini si v knize Pirandello e i Taviani vytyčil velmi nesnadný úkol: zevrubně pojednat v rámci mezioborové studie o uměleckých zdrojích Pirandellova díla, a to v komparativním pohledu. Opírá se přitom o film bratří Tavianiů nesoucí název Kaos.

Marini se pohybuje v obou oblastech, literatuře a filmu, s nevídanou jistotou a s obdivuhodným kulturním přehledem, v práci uvádí mnoho relevantních citací z odborné literatury. Pozitivní hodnocení si zaslouží i fakt, že klíčové pasáže Mariniho práce tvoří vlastní odborná interpretace problému, a nikoliv například pouhá kompilace myšlenek jiných autorů. Je třeba též zmínit vynikající italštinu, která je v Mariniho podání dostatečně bohatá, odborná i přesná, a přitom přístupná a srozumitelná. Text je tak čtenářsky vstřícný.

Co by nám Pirandello řekl, kdyby mohl zhlédnout film Kaos, svébytnou interpretaci svého díla vytvořenou bratry Tavianiovými? V naší situaci se nemůžeme ptát zvídavěji a zároveň rozporuplněji. Vždyť i kdyby se nám naše přání mohlo splnit, známe z historie rozepře mezi literáty a filmovými tvůrci, kteří jejich dílo převedli do svého jazyka. Zmiňme například filmy jako Solaris nebo Nekonečný příběh. Ale pokušení nás svádí. Pirandellův vztah k filmu obecně byl velmi nejednoznačný a rozporuplný. Autorovy příspěvky v oblasti filmu zůstaly roztříštěné a porůznu publikované v novinách a některých jeho dílech. Pirandello se sice o svět filmu nikdy nepřestal zajímat, podílel se na přípravě filmových scénářů, ovšem těžko z těchto střípků sestavit nějakou ucelenou představu o jeho osobním postoji k filmovému umění. Zprvu film odmítá jako novou formu (pro Pirandella) nepřijatelné modernity, které chybí autentičnost, „aura“ a hloubka. Dále ho mlčky toleruje jako lyrické umění obrazu a hudby. Nikdy však film plně nepřijme, neprohlásí za „sedmé umění“ jako například Benjamin.

Jestliže Pirandellův svět je tvořen pesimistickou a uzavřenou moderní alegorií, ve které nemá místo correspondance mezi jedincem a okolním v baudelairovském smyslu, a tento svět nelze uspokojivě racionálně vysvětlit – jako v Povídkách pro jeden rok, bratři Tavianiové ve filmu Kaos vědomě vybírají z Pirandellova myšlení premisy a tendence, které on sám v racionální rovině zavrhl nebo marginalizoval. S trochou zjednodušení můžeme říct, že Kaos se vrací k myšlenkovému světu Pirandellova mládí, k vyprávěním jeho chůvy, k autorovým sicilským loci communes, které byly v průběhu jeho zrání překryty racionalitou intelektuála, jenž na své „sicilské období“ zdálky vzpomíná u psacího stroje ve své římské pracovně.

Pokud odhlédneme od teoretických otázek svébytnosti filmového umění, tvůrčí strategie bratří Tavianiů uplatněná ve filmu Kaos nám oproti Pirandellovi ukazuje o mnoho vlídnější a optimističtější tvář: jednotnější, otevřenější a soudržnější svět celkově volné filmové inspirace, ve kterém nalézají své místo correspondances, symboly, soucit, paralely, propojení lidského světa s okolím, pochopení pro každodenní lidská dramata a další. Jen těžko se ubráníme otázkám, co vše v tavianiovské postmoderní adaptaci je autenticky pirandellovské. V této souvislosti je velmi zajímavý poznatek, nakolik se bratři Tavianiové inspirují autorovou biografií. Vybrané adaptované texty Povídek pro jeden rok jsou jakoby nahlíženy prizmatem Pirandellovy životní zkušenosti, která v jeho díle není vždy explicitně a lineárně reflektována. Postmoderní film bratří Tavianiů tak do jisté míry plní stejnou funkci jako první lumièrovská představení: zobrazuje na plátně „nikdy neviděné a neslyšené“. Je pouze na nás, divácích, jak toto poněkud nebezpečné balancování filmu Kaos mezi „Pirandellem“ a „bratry Tavianiovými“ zhodnotíme.

Znovu opakuji, že v rovině interpretace lze jen těžko něco Mariniho argumentaci vytknout. Pokud mi ovšem něco v autorově práci poněkud chybí, je to rovina kritická, která by se přísným pohledem pokusila zhodnotit oprávněnost uměleckých snah bratří Tavianiů ve filmu Kaos ve vztahu k Pirandellově osobnosti. Jistě ne úplně snadný úkol, kterému se Marini pravděpodobně z důvodu rozsahu své práce vyhnul, přičemž splnění takového zadání v jeho silách jistě je. V autorově práci sice je naznačeno, že filmový symbolismus bratří Tavianiů je poněkud problematický, tento koncept by si ovšem zasloužil o mnoho více prostoru. Je jisté, že hodnotící a kritický princip by Mariniho práci uzavřel do takového myšlenkového světa, které by si autor dosti pravděpodobně nepřál. Jedná se ovšem o přání čtenářské, publika, které by si možná žádalo více poodhalit limity poetiky bratří Tavianiů, uplatněné vůči pirandellovské látce. Který Pirandello je ten pravý? Nebo jsou „skuteční“ oba dva?

Přes toto možná spíše čtenářské než čistě vědecky metodické úskalí Mariniho práce je třeba zdůraznit, že kniha Pirandello e i Taviani je zcela ojedinělou mezioborovou sondou do díla zmíněných autorů, studií velké kulturní šířky a hloubky. Práci bohatou na odkazy a citace doplňují například i záběry z filmu Kaos, které text velmi vhodně doplňují.