Dávno již tomu, co mohl český čtenář nalézt v běžné knižní distribuci scénář některé z Pirandellových her. Pomineme-li strojopisné kopie uložené v divadelních ústavech, nízkonákladová vydání divadelních scénářů z produkce Dilie a programy k inscenacím obsahující i scénář (cenná novinka posledních let, alespoň u velkých divadel), byl to vlastně naposledy soubor 5 her a jedna aktovka (Odeon, Praha 1967, přel. Zdeněk Digrin a Alena Hartmannová) a z tohoto souboru pak převzatý a těžko dostupný Jindřich IV. (spolu s materiály k inscenacím Vinohradského divadla, Thespis, Praha 1998, přel. Alena Hartmannová). A nyní je Pirandello konečně po čtyřiceti letech nejen běžně dosažitelný, ale Čapka s rolničkami dokonce vychází v českém překladu vůbec poprvé.

Čapku s rolničkami Pirandello napsal v roce 1916 v sicilském dialektu pro divadelní společnost Angela Musca, se kterou v té době stabilně spolupracoval (v dialektu zněl titul A birrita cu' i ciancianeddi). Premiéru měla 27. června 1917 v římském Teatro Nazionale. V roce 1918 napsal i novou italskou verzi, která se hrála od roku 1923.

Jako většina ostatních Pirandellových her, i tato zachycuje rozpor mezi tím, jakým člověk je a jaký skutečný život žije, a tím, jakým se zdá být pro svoje okolí a jaká je jeho role v daném lidském společenství (role, s níž se obvykle vůbec neztotožňuje). Paradoxy plynoucí ze střetu mezi realitou, zdáním a společenskou konvencí pak rodí humorné situace s existenciálním podtextem:

„Jsme loutky, milý pane Fifì. Vstoupí do nás boží duch a stane se loutkou. Já jsem loutka, vy jste loutka, všichni jsme loutky. Mělo by nám to, panebože, stačit, že jsme se z boží vůle stali loutkami. Ale kdepak, vážení. Každý chce být ještě loutkou na vlastní vrub: loutkou, kterou by mohl být nebo za kterou se považuje. A tady začínají spory! Protože každá loutka, milostivá paní, vyžaduje uznání a úctu: ne tak pro vnitřní uspokojení své samolibosti, jako spíš pro roli, kterou hraje navenek. Vskrytu duše není se svou rolí spokojen nikdo: potkat se s tou svou loutkou, každý by jí asi nespíš naplil do tváře. Ale nikdo jiný to udělat nesmí, od ostatních vyžaduje úctu.“ (s. 20–21)

Hlavním hrdinou hry je písař Ciampa, jehož manželka Nina je mu nevěrná s jeho nadřízeným, významným místním hodnostářem panem Fioricou. Fioricova nevyzpytatelná manželka Beatrice se rozhodne na svého manžela podat oficiální udání, ale tento krok vyděsí všechny další osoby, kterých se záležitost týká, neboť v daném společenském kontextu hrozí, že by došlo k nenapravitelným škodám. Proto je to nakonec sám paroháč Ciampa, který by dle zvyklostí musel svoji manželku zastřelit, ale vůbec se mu do toho nechce, kdo nejvíce tlačí paní Beatrici k tomu, aby nevyvolávala skandál a ponechala všemu zdání počestnosti.