V roce 2006 v rámci šestnáctého čísla romanistického časopisu "Romanica Olomucensia" vyšly příspěvky z mezinárodní vědecké konference s názvem Dalla letteratura al film (e ritorno), tzn. Od literatury k filmu (a zpět), kterou ve dnech 19.-21.10.2005 uspořádala italská sekce katedry romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Na českém akademickém světě se jedná o prestižní a ojedinělou konferenci v oboru zkoumání literatury a filmu, na jejíž význam ukazuje již úctyhodný počet 36 badatelů, často významných autorit ve svém oboru. Účastníci konference přijeli nejen z evropských zemí (Itálie, Francie, Velká Británie, Německo, Belgie, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Chorvatsko), ale také z USA, Brazílie, Austrálie a Nového Zélandu. Všechny příspěvky jsou psány v italštině a obsahují krátká anglická a česká resumé.

Sborník je rozdělen na pět částí, z nichž dvě jsou věnované autorům Luigimu Pirandellovi a Antoniovi Tabucchimu.

Jako úvodní esej byl vybrán příspěvek významného sémiologa a Ecova následníka Nicoly Dusiho o filmu Fany a Alexander Ingmara Bergmana, který svým metodickým přístupem k intersemiotickému převodu mezi knihou a filmem vhodně přesáhl italský rámec zkoumaných děl.

Za Dusiho úvodem následují dva nejobsáhlejší oddíly sborníku se dvěma intermezzy, věnovanými již zmíněným autorům Luigimu Pirandellovi a Antoniovi Tabucchimu. První, větší část, nazvaná „Problematiky, vlivy, návraty“, nabízí eseje o mnoha zvučných jménech z dějin filmu a literatury. Příznivce Piera Paola Pasoliniho například může těšit, že se jeho díly v první části publikace zabývají celkem tři příspěvky. V prvním z nich Federica Ivaldi zkoumá u Pasoliniho filmu Teorema efekt rebound od filmu k literatuře, ve druhém Gherardo Ugolini popisuje způsob Pasoliniho práce s řeckými mýty a snahu o jejich aktualizaci a ve třetím Antonio Donato Sciacovelli studuje vliv Dekameronu na italské režiséry, mezi kterými do popředí vystupuje právě Pasolini. V tomto oddílu se přednášející také zabývají vztahem významných italských literárních klasiků k filmu, jmenujme Dina Campanu a jeho Noc (s podtitulem sentimentální kinematografie) v příspěvku Alfreda Luziho; Giovanniho Vergu a jeho Sedláka kavalíra ve vztahu k němému filmu v příspěvku Costantina Maedera, Nesnadné lásky Itala Calvina na cestě od literární předlohy k filmovému zpracování, které redukuje Calvinovu kritičnost, jak pouzkazuje Andrea Baldi, nebo Alberta Savinia a jeho filmové náměty analyzované v referátu Joanny Szymannowské. Důležitými momenty v dějinách a teorii filmu se zabývá příspěvek Lucie Re, která popisuje poetiku, pozici a recepci jediného Bragagliova futuristického filmu nazvaného Thäis; Eusebio Cicotti zkoumá dávnou touhu postav vstupovat na plátno a vystupovat z něj; Jon R. Snyder se zabývá vztahem barokního experimentátora Giovanniho Battisty Andreiniho a vznikem moderní kinematografie, Hanna Serkowska popisuje proměny obrazu postavy teroristky od sedmdesátých let dodnes v literatuře a ve filmu.

Intermezzo věnované Luigimu Pirandellovi otvírá esej Etami Borjan o Pirandellově pojetí filmu jako vizuálního jazyka hudby. Příspěvky autorů v tomto oddílu jasně dokládají, že pro převod Pirandellových děl byl významný vliv filmového umění bratří Tavianiů. Alessandro Marini se na příkladu Pirandellovy povídky Rozbitý džbán zabývá konfliktem mezi lidovou kulturou a buržoazním materialismem ve filmovém pojetí snímku Kaos bratří Tavianiů. Cezary Bronowski analyzuje dva typy humoru: vnitřní tavianiovský a vnější pirandellovský. I Abele Longo ve svém eseji o Pirandellově vlivu na film dvojice Ciprì-Maresco Cagliostrův návrat srovnává snahu o film „made in Sicily“ s Ty se směješ bratrů Tavianiů.

Díla Antonia Tabucchiho jsou hlavním tématem druhého intermezza. Michela Meschini odhaluje filmové interference v Tabucchiho próze. Anna Osmólska-Metrak analyzuje filmovou imaginaci v Tabucchiho Zítra je taky den. Patricia Peterle popisuje cestu do portugalské imaginace při převodu příběhu o Tabucchiho postavě Tannera. Bruno Ferraro dokládá, jak byla důležitá volba hlavního hrdiny Marcella Mastroianniho pro film Jak tvrdí Pereira na motivy Tabucchiho prózy.

Druhý větší oddíl s názvem „Druhy a adaptace“ se zabývá spíše filmovým uměním a různými jeho žánry, aniž bychom ovšem ztratili z dohledu literární díla. Mezi čistě filmové příspěvky můžeme počítat esej Paola Mussuho, který využívá svých bohatých pedagogických zkušeností ke zkoumání cesty od scénáře k filmu; Tiziana Littamè a Claudia Speziali se zamýšlejí nad kánonem filmů Luchina Viscontiho a nedokončeným sjednocením Itálie; Angelo Pagano analyzuje strukturu komiksu a srovnává ji se strukturou filmu, Jolanta Dygul studuje recepce filmu Zloději kol Vittoria De Siky v Polsku a popisuje propagandistickou manipulaci s tímto filmem; Eliisa Pitkäsalo klasifikuje prostředky filmového jazyka. Mezi příspěvky, které zkoumají významné vztahy italského filmu a literatury v tomto oddílu, můžeme zařadit esej Joanny Janusz o filmových transpozicích Ztraceného příběhu Carla Emilia Gaddy; příspěvek Roberta Ubbidienteho o převodu Brancatiho románu Krásný Antonio Maurem Bologninim a Pierem Paolem Pasolinim. Aneta Chmiel pátrá po literárních motivech filmu Pokušení doktora Antonia Federica Felliniho u Giovanniho Boccaccia a jiných autorů; Ludovico Fulci popisuje vztah románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusa a filmového přepisu Luchina Viscontiho; Michele Sità studuje emoce a obrazy, které určují vztah mezi knihou Nehýbej se Margaret Mazzantiniové a stejnojmenného filmu Sergia Castellitta. V neposlední řadě Andrea Santurbano zkoumá teoretické a praktické rozdíly mezi filmovými adaptacemi v USA a v Evropě. Na pomezí italské literatury stojí příspěvek Guendaliny Sertorio o předloze filmu Generál della Rovere Indra Montanelliho a filmovém zpracování Roberta Rosselliniho a též esej Jiřího Špičky, který se zabývá srovnáním divadelní hry Johan Padan Daria Fo a animovaného filmu vycházejícího z této předlohy. Světové literatury se dotýkáme především v příspěvku Catherine Ramsey-Portolano, která srovnává román Jamese Caina Pošťák zvoní vždy dvakrát a Viscontiho Posedlost, vzniklou podle této literární předlohy; v příspěvku Marie Voždové, která studuje divadelní hru Cestující bez zavazadel Jeana Anouilha, již autor upravil pro filmové zpracování, a též v eseji Enriky Silvie de Felice, která analyzuje intermediální vztahy ve filmu Kniha snů Petera Greenwaye.

Sborník nabízí celkem 394 stran zajímavých a podnětných textů, které přesvědčivým způsobem dokládají bohatost, propojenost a vzájemný vliv světů filmu a literatury. Organizátorům a účastníkům konference se podařilo významně obohatit mezioborová studia na velmi široké mezinárodní úrovni. Lze jen doufat, že pořádající katedra bude v podobných aktivitách pokračovat. Vzhledem k zaměření sborníku snad mohla být větší participace na konferenci ze strany vědců z katedry filmové vědy FFUP a z příbuzných oborů jiných univerzit v ČR. Je také velká škoda, že sborník je k dispozici pouze v italštině. Není totiž pochyb o tom, že kdyby existoval v různých jazykových variantách, mnoho čtenářů různých odborností by si jej se zájmem přečetlo. Nejen to: na konferenci by bývalo mohlo vystoupit mnoho dalších autorů, kdyby nebyli nemuseli překonávat jazykovou bariéru italštiny. Souhrn příspěvků, které sborník nabízí, nelze zajisté považovat za vyčerpávající výběr nejdůležitějších momentů ve vztahu literatury a filmu, a to ani v rámci italské kultury – ne všechny jsou pro zkoumání vztahu filmu a literatury opravdu zásadní. Ne všechny eseje také studují pouze „vysokou“ literaturu nebo jen snímky „zlatého fondu“ světové kinematografie. Filmem a v některých případech jeho teorií se příspěvky zabývají vždy, jen literární teorie je poněkud v pozadí zájmu přednášejících. Tyto na první pohled menší nedostatky jsou vyváženy přítomností pomezních příspěvků z literatur mimo Itálii, které obohacují výběr a omezení daná organizátory konference. Za významný počin považuji uveřejnění monotematických statí v samostatných oddílech věnovaných Luigimu Pirandellovi a Antoniovi Tabucchimu, jejichž literárně filmové vztahy jsou v příspěvcích detailně zkoumány. Až na některé výjimky je objektem studia pouze italská kinematografie, v jejímž rámci jsou pak nejhojněji citováni bratři Tavianiové a Pier Paolo Pasolini – a tento sborník výrazně obohacuje náš pohled na tyto autory. Zvlášť poutavé jsou eseje, které zkoumají filmovou prehistorii a vztah italských literátů k právě se rodící kinematografii.