Luigiho Pirandella (1867), nositele Nobelovy ceny za literaturu, znají mnozí především jako autora divadelních her (připomeňme alespoň Šest postav hledá autora), povídek a románů (např. Staří a mladí), překládaných do češtiny ve větší míře již od konce padesátých let. Nakladatelství Havran však přichází s Humorem, který není nic méně a nic více než autorův esej na literárněteoretické téma.

Vrstevníci i pozdější kritici několikrát poukázali na to, že Pirandello esej napsal hlavně kvůli své žádosti o profesuru na pedagogickém ústavu v Římě, k níž potřeboval předložit vlastní odborné publikace, a teprve v druhém plánu proto, aby vyložil své literárněteoretické názory. Esej se může zdát být tímto účelem trochu poznamenán hlavně v místech, kde se autor snaží ohromit svou erudicí (která je jistě nepopiratelná) a hromadí různá tvrzení a citace, často bez přesného bibliografického uvedení zdroje, což mu bylo vícekrát vytknuto (velká polemika probíhala mezi ním a Benedettem Crocem). Faktem však zůstává, že historie kvalitu eseje prověřila a učinila z něj jedno ze základních děl italské literární vědy, o němž se učí Italové už na středních školách.

Trochu zavádějící se z hlediska českého slovního významu jeví název knihy Umorismo, do češtiny přeložený jako Humor. Humor v Pirandellově pojetí je totiž na hony vzdálen humoru v běžně chápaném smyslu žertu, komiky. V jeho výkladu se jedná o „procítění protikladů“, tedy pocitu, kdy nám je něco sice skutečně k smíchu, ale zároveň si uvědomujeme tragičnost jevu a smích nám tuhne na rtech, respektive vnímáme tragičnost jevu paralelně s jeho směšností. Pirandello na několika místech pomocí příkladů objasňuje rozdíl právě mezi humorem a komikou, ironií a satirou. Ne, že by se vysvětlení rozdílů nevěnoval dostatečně, ale místy jeho argumentace nepůsobí zcela přesvědčivě (na jednom místě prostě kategoricky odmítá jakoukoli polemiku se svým výkladem, protože jak jej podal, „tak to zkrátka je“). Oproti tomu pak díky uvedení příkladu Cervantesova Dona Quijota čtenáře okamžitě dovede k pochopení toho, v čem podstata humoru spočívá.

Nejvydařenější místa jsou ta, kde se Pirandello – spisovatel neubrání a zasahuje do textu Pirandella – teoretika. Jsou to pasáže uvedené četbě příjemným „dámy a pánové“ či „moji milí“. Při kritice rétoriky a tradice stavících se do cesty tvůrčím činnostem autorů, kteří usilovali o jedinečnost vznikajícího díla, se Pirandello uchyluje vskutku ke květnatému a vtipnému popisu (přirovnání rétoriky k šatníku, kam se chodily oblékat nahé myšlenky, je velice příjemným oživením textu).

Kniha je rozdělena do dvou částí zahrnujících několik samostatných kapitol. První je tvořena dosti neutříděným, výše zmíněným nakupením příkladů humoru, argumentace, polemik s jinými literárními teoretiky a jejich z Pirandellova hlediska nepřesným vnímáním humoru. Je tou méně čtivou, místy až rozvleklou polovinou. To nepřímo uznává i sám autor, když píše, že jeho vysvětlování na prvních stech stranách eseje „možná trochu zpomalilo (jeho) cestu“, především však zpomalilo četbu. Tematická roztříštěnost této části zřejmě způsobila, že pro ni autor nenalezl (nebo jej možná ani nehledal) žádný souhrnný název. Avšak tím, jak v ní Pirandello krouží, i když neuceleně, stále těsněji kolem ústřední problematiky, aby ji na závěr pevněji uchopil, připravuje čtenáře na lepší pochopení druhé, teoretické části. Ta je věnována problematice humoru jako takového, tj. co to humor je, jaká je jeho podstata a povaha. Je, jak tomu má také být, teoretickým vyústěním a závěrem vyvozeným z předchozích tvrzení a úvah.

Velmi cenným pro orientaci v obsahu eseje je třicetistránkový jmenný rejstřík, který heslovitě uvádí pár základních údajů k osobám, které Pirandello cituje nebo na které odkazuje jeho text. Důležitým pro lepší pochopení eseje je pak i dlouhý doslov, který je spolu s rejstříkem dílem překladatelky. Alice Flemrová v něm kromě obsahové stránky díla vysvětluje srozumitelně Pirandellovu poetiku a koncepci literární tvorby na základě spisovatelových vlastních výkladů.

Za zmínku stojí i grafické provedení názvu díla na přebalu knihy, které je více než vydařené. Vyjadřuje totiž ono „procítění protikladů“ tím, jak využívá slovní shody v českém názvu a staví proti sobě slova HUMOR a jeho část MOR, tedy dvě slova s naprosto „protikladným“ významem.

Co na závěr doporučit čtenáři, který se na Humor vrhne v očekávání nějaké té „zábavy“? Snad aby nejprve očima prolétl doslov, a pokud jej zájem o knihu neopustí (opustit by jej případně měl kvůli tématu knihy, nikoli kvůli kvalitě doslovu), je třeba obrnit se trpělivostí především při prvních kapitolách knihy. Pak už je četba svižnější, text uvolněnější a zajímavější. I tak je však třeba mít na zřeteli, že se jedná o odborný text, kterým se nakladatelství Havran zavděčí spíše literárním badatelům a studentům románských literatur než běžnému čtenáři (kniha vyšla v rámci výzkumného záměru řešeného na FF UK). Přesto je ale chvályhodné, že bylo do češtiny opět přeloženo jedno dílo ze studnice italské literární teorie (připomeňme překlady Ecových esejů či Americké přednášky Itala Calvina).