Na pulty českých knihkupectví se právě dostává překlad jednoho z každoročně očekávaných kousků populární belgické autorky Amélie Nothombové. Jde o knihu Životopis hladu (Biographie de la faim), která byla ve Francii vydána již v roce 2004 v nakladatelství Albin Michel. Příznivci románů Amélie Nothombové si jistě i tentokrát přijdou na své a pro ty, kteří četbu této autorky teprve zvažují, bude snad tato recenze patřičným lákadlem.

Do rukou se nám, jak je již u Amélie Nothombové zvykem, dostává příběh autorky samé, tentokrát zaměřený na prožitky z jejího dětství. Životopis hladu nás v chronologickém sledu událostí provádí rok po roce vybranými příhodami malé Amélie. Autorka na několika místech čtenáři připomíná svou snahu o co největší věrnost v zachycení vlastních, ačkoli z dnešního pohledu hodně vzdálených myšlenek. Zůstává otázkou, do jaké míry se Nothombové právě tento přístup k popisu dětského vnímání daří. Vždyť kdo dnes může s určitostí potvrdit, že spisovatelka už ve třech letech přemýšlela o svém božském původu?

Je tedy nasnadě, že dětství pospisované v knize Životopis hladu není jen tak nějaké. Jsme svědky velice nevšedního života dítěte, jehož vyrůstání je poznamenané neustálým stěhováním rodiny za prací otce. Amélie se tak ocitá v Japonsku, Číně, Spojených státech amerických a Bangladéši a nakonec se vrací do rodné Belgie. Ve všech těch zemích se setkává s odlišnou kulturou, což je příčinou nejednoho problému. Navíc Amélie není, jak již bylo naznačeno, dítě jako každé jiné.

„Neexistují příliš krásné věci; existují jen způsoby vnímání nedostatečně lačnící po kráse.“
Dívka (sama sebe označující za monstrum), která plánuje vlastní smrt na 12 let, raduje se z  vytoužené smrti spolužáka, rozřezává si zcela záměrně dásně ananasem a upaluje si prsa při depresivních stavech pramenících z vlastního vzhledu, čtenáře prostě nenechá v klidu. Bude provokovat – jediné, o co jí jde, je být středem pozornosti. Kromě toho, že tahle dívka touží být tím nejvyšším principem světa, lační jen po ukojení svých neodbytných rozkoší – svého hladu.

Právě onen „hlad“ je v knize vnímán jako něco, co zcela ovládá každou bytost, zmocňuje se jí a v úplnosti ji pohlcuje. Je to „chtění“ po naplnění rozkoše, ať už je jakéhokoli druhu. Touha po ukojení chutě na sladké, po nekonečném opíjení sebe samé a po vlastním božském původu – to vše se skrývá pod „hladem“ v pojetí Amélie Nothombové.

„Chci, aby něco bylo tam, kde není nic.“
Nothombová provokuje vlastním textem až do krajnosti, jako by zkoušela, kam až může stylisticky zajít. Její mistrovská práce s jazykem a kontrasty má své kouzlo, činí četbu o to poutavější. Úvodní věta vesměs krátkých kapitol vždy určitým způsobem reaguje na předchozí děj, a přináší tak dojem jisté gradace, text oživuje. Koloběh dění zůstává jen pozadím příběhu, čtenářovu pozornost si mnohem více získávají autorčiny osobní prožitky a její přístup k okolnímu světu. Nothombová nejprve nevinně předkládá intelektuální citáty z per slavných spisovatelů (Rimbauda, Danta), aby na ně pak mohla navázat nějakým lehce morbidním obrazem plným cynismu. Zaskočený čtenář pak natěšeně hltá další stránky.

Takřka každá kniha má své příznivce i své odpůrce (těch se v případě Nothombové také dost najde), přesto však podle mého názoru Životopis hladu rozhodně patří k tomu lepšímu, co v 21. století vychází. Životopis hladu pravděpodobně přečtete jedním dechem. Je také víc než pravděpodobné, že si pak už další knihu Amélie Nothombové nenecháte ujít.