Nothombová je veleúspěšná spisovatelka. Původem Belgičanka, publikuje, jak se sluší u významných autorů, ve Francii. Knížky vydává už deset let: co rok, to Nothombová. V žebříčcích prodejnosti se tak neustále drží na špici, z literátů (pokud nebereme v úvahu červenou knihovnu apod.) už ji předčít dokáže snad jen Houellebecq. Je to skutečně zajímavá situace. Zdá se, že většina Francouzů silně podléhá zmedializované variantě literatury: Nothombovou všichni kupují - zda i čtou, není jasné. Několikrát jsem se už setkala s tím, že známí ve Francii mým známým v Čechách na otázku, co by si tak měli přečíst, doporučují: určitě Amélie Nothomb.

Spisovatelka, jejíž dílo bylo přeloženo do desítek jazyků, už zavítala i k nám. V loňském roce vydala Paseka Vrahovu hygienu. Nijak zářné kritiky jsem o tomto titulu nečetla. Vyčítalo se mu, že je poněkud plytký, povrchní, upovídaný, i když se nedá upřít, že šikovně napsaný. Tuším, že to byl Josef Chuchma v Mladé frontě, kdo se pustil do úvahy o tom, že v cizině už léta pořádané kursy autorského psaní nesou své ovoce: mladí zvládají řemeslo, umějí psát. Jen někdy nevíme, proč vlastně píší.

Nothombová letos na podzim vydala již desátou knihu, tentokrát se jmenuje Kosmetika nepřítele (Cosmétique de l'ennemi, Albin Michel, 142 s.). Jde o dlouhý dialog ne nepodobný Vrahově hygieně. Hlavní ideou díla má být uvažování (čtenář už moc víc přemýšlet nemusí, autorka to odmyslí za něho) o vině, o hříchu, o trýzni po spáchaných nepěkných činech - ovšem co dělat, když se očekávaná muka nedostaví? Jak naložit s individuem, jež se proviní, a ještě z toho má radost, dokonce se pácháním nepěkných věcí ukájí?

Hlavní postava Textor Texel se, ač provinilec, tváří jak andílek a zatracuje ostatní. Na velkém letišti si vybere za oběť Jeroma Angusta, jehož letadlo má zpoždění. A přinutí ho poslouchat.

Spletitým sledem vyprávěných událostí, přišněrovanými vývody a nepříjemnou, arogantní argumentací nakonec svého protihráče, po většinu textu nechtěného, v rámci možností pasivního posluchače, dovede k zuřivosti (to od počátku), stavu neschopnosti uvěřit, váhání, až ho nakonec přesvědčí, že ty ohavné činy (znásilnění, pak vraždu) snad skutečně spáchal on sám, ačkoli se zpočátku zdálo, že je jen zdánlivě náhodně vybranou obětí Textorova slovního průjmu. Vyvrcholením jeho vývodů je totiž tvrzení, že Jérome (oběť) a Textor (slovní agresor) jsou jeden a tentýž, že tu posloucháme klasický monolog hrdiny a jeho svědomí… Ve strhujícím závěru pak sledujeme zoufalého muže, jak mlátí hlavou do zdi a skomírá v kalužích krve.

Nothombová, jak vidět, nepíše v rukavičkách, je to rázná žena. Tak jako mistrně zvládá spisovatelské řemeslo, umí se i vlichotit kritice námětem z klasické tragedie, oslnit čtenáře svou rétorikou. Její knihy jsou ale technicky příliš dokonalé, dialogy pěkné, ale chybí v nich cosi lidského, člověk tu nemá čemu věřit, o čem přemýšlet. Trochu pak lituje, že ztrácel čas, že si raději nevzal něco pěkného ke čtení.