V novém vydání se roku 2022 objevil kultovní titul japonské literatury Odepsaný autora Súdžiho Cušimy, píšícího pod pseudonymem Osamu Dazai (1909–1948). Český čtenář se s touto útlou prózou mohl setkat již dříve pod názvem Selhání v rámci výboru z díla Člověk ve stínu (1996). Překlad se podle doslovu příliš nezměnil, nicméně je zajímavé pozastavit se u názvu – v angličtině je kniha známá jako No Longer Human a doslovný význam japonského originálu z roku 1948 by zněl následovně: Diskvalifikovaný jako lidská bytost. K tomu má Odepsaný jistě blíže než Selhání, revidovaný název lze tedy kvitovat s povděkem.

Protagonista Józó si skutečně připadá odepsaně, ovšem je potřeba říct, že je to spíše jeho sebepojetí než objektivní skutečnost. Jde totiž o člověka, který má již od vyrůstání v bohaté a početné rodině pocit, že nezapadá do společnosti, nerozumí lidem, musí se neustále přetvařovat: zkrátka má problémy fungovat jako „běžná“ lidská bytost. Tato absurdní, bizarní a nesnesitelná existence dává vzpomenout na Dostojevského Zápisky z podzemí či Camusova Cizince, v nichž se lze setkat s podobnými tématy. Ovšem zatímco jejich protagonisté jsou vykresleni způsobem, se kterým se čtenář může ztotožnit (či alespoň pochopit jejich úhel pohledu), u Odepsaného lze jen stěží hledat nějakou vlastnost, hodnotu či pozitivní čin, který by protagonistu učinil o něco sympatičtějším. Pro čtenáře je vcelku zřejmé, že to sám Józó sabotuje všechny své snahy o spokojený život – a u toho ubližuje všem okolo.

Trpím tak, že nevidím, jak ubližuji ostatním

Jsme vrženi do divokého životního stylu podobného americké beat generation, která ve Spojených státech zapustila kořeny přibližně o dekádu později, ovšem zde bez jakékoliv radosti či smyslu. Nejde o užívání si života, ale spíše o zoufalou snahu utéct sám před sebou. Alkohol, drogy a nezávazné vztahy tak v Odepsaném nepůsobí ani v nejmenším romantizujícím dojmem. Právě v tom, jak protagonista (ne)funguje ve vztazích, se nejvíce odcizuje čtenářovým sympatiím. Neustále se považuje za oběť, ublíženého chudáka, který nerozumí lidem a není schopen naplnit očekávání společnosti. Na druhou stranu je to ovšem on, který svému okolí ubližuje a z jeho činů je jasné, že lidem rozumí přinejmenším natolik, aby s nimi dokázal manipulovat ve svůj prospěch, zatímco jemu reálně nikdo neubližuje. A naopak se setkává s pochopením a snahami o pomoc. Jde tedy o značně nespolehlivého vypravěče.

Ve výsledku se Józó točí v kruzích – na svou ublíženou polohu oběti naláká nějakou ženu (včetně např. přítelkyně svého kamaráda), která se ho ujme a začne se o něj až mateřsky starat, ovšem s přidanou sexuální rovinou. Finančně i emočně ji vysaje, vymámené i ukradené peníze utratí za alkohol a cigarety a nakonec z důvodu jakéhosi vnitřního pnutí beze slova uteče do náruče další oběti. Často jde o ženy starší a pečující či naopak mladé a naivní, případně ještě ženy na okraji společnosti – tak či tak si Józó s predátorským instinktem vybírá ženy, které si může snadno omotat kolem prstu a vlichotit se jim do přízně. Nejtragičtější je příhoda, kdy svede nešťastnou číšnici, s níž se jen po několika málo setkáních (z jeho strany motivovaných především touhou po alkoholu zdarma) společně pokusí o sebevraždu. V jejím případě úspěšně. Nepochybně stojí za povšimnutí, že právě k této ženě z okraje společnosti nejspíše cítí bližší pocit sounáležitosti než k mnoha dalším, které převážně vykořisťuje.

Dnešním pohledem: Výpověď sociopata?

Jakkoliv je kniha depresivní, pesimistická a bezútěšná, všechny tyto roviny – pokud čtenář nedokáže uvěřit nespolehlivému vypravěči – přehlušuje nesnesitelná povaha a sociopatické chování bolestínského protagonisty. V rámci celého děje se snaží čtenáře (nebo snad sám sebe) přesvědčit, že je mu neustále ubližováno, že to on je tou největší obětí – a ostatně se nemýlí. Je ovšem zřejmé, že ani není tak obětí společnosti, jako spíše vlastních démonů a psychických problémů. Z hlediska dnešního čtení by se tyto problémy daly nazvat snad skrytým narcismem, možná sociopatií; jako autentická výpověď člověka stiženého takovýmto stavem mysli je kniha opravdu silná.

Ovšem jak ji hodnotit? Je poněkud obtížné vůči protagonistovi cítit lítost, přestože evidentně trpí a potřeboval by odbornou psychiatrickou pomoc; mnohem více se mi spíše otevírala pomyslná kudla v kapse pokaždé, když Józó sexuálně či ekonomicky využíval další a další ženu, když neustále naříkal a bědoval, jaký je chudák, zatímco nebyl schopný či ochotný vidět, že to on ubližuje všem kolem sebe, a když v průběhu knihy upadal čím dál hlouběji do alkoholismu a později drogové závislosti, načež se ke svému okolí pochopitelně začal chovat čím dál hůře. Tím spíše se pak špatně přemýšlí nad hodnocením v kontextu autobiografické povahy knihy – byť není možno určit, co vše se skutečně stalo, co je přikrášlené či zkreslené prismatem alkoholismu a psychických problémů; nelze se však zbavit jisté pachuti, když si člověk uvědomí, jak se nejspíš sám autor choval k lidem ve svém okolí. Každopádně Dazaiův bezútěšný život dal vzniknout velmi zajímavému a čtivému dílu, které si získalo kultovní status a v popisu alkoholismu a psychických problémů je nadčasové – nebo spíše ukazuje, že ony problémy se projevují obdobným způsobem nehledě na čas a prostředí. Pakliže je čtenář ochoten přistoupit na jeho hru a dokáže s protagonistou soucítit, pravděpodobně si knihu užije velmi. V opačném případě si knihu nejspíše užije taky, jen bude mít při čtení nejednou nutkání s ní mrštit o zeď.