Francouzsky píšící belgická spisovatelka Amélie Nothombová ani v roce 2019 nezklamala a vydala jako každý podzim novou knihu, již osmadvacátou v řadě. Román Soif (Žízeň) se ve Francii dočkal velkého komerčního úspěchu, a byl dokonce nominován na prestižní ocenění Prix Goncourt, kde se udržel až do finálových nominací. Do češtiny zatím nebyl přeložen.

V knize se setkáváme s Ježíšem, který vypráví o posledních dnech svého pozemského života od odsouzení Pilátem Pontským až po vzkříšení, ale také se vrací ke svým činům v minulosti. V úvahách se zabývá utrpením, smrtí, láskou, vírou, Otcem, ale hlavně tělem. Tělo totiž hraje v celé knize zásadní roli, jelikož je podstatou lidství. Jaké je to mít tělo? Co všechno díky tělu můžeme prožívat a o co bychom byli ochuzeni, kdybychom ho neměli? A jak může Bůh Otec chápat lidstvo a milovat je, když sám tělo nemá? Absence těla je totiž právě to, co odlišuje Boha Otce od Ježíše. Sama žízeň je zde zastoupena nejen jako fyzická potřeba, ale také jako Ježíšova touha poznat prostřednictvím vlastního těla lidství.

Nothombová se nesnaží měnit průběh událostí. Příběh ukřižování se odehraje přesně tak, jak ho známe, a to včetně detailů během cesty na Golgotu. Pokládá ovšem mnoho otázek, jež čtenáře nutí k zamyšlení a zároveň fungují jako kritika křesťanství z úst samotného Ježíše. Některé z těchto otázek jsou velmi inspirativní pro moderní pohled nejen na křesťanský život, na druhé straně jsou zde ovšem takové, které už v knize působí přebytečně, jelikož se neustále vracejí k již zmíněné problematice těla.

Celý příběh je postaven na vnitřním monologu Ježíše Krista: ten nám poskytuje náhled do své psychiky. Někdy se v jeho vzpomínkách a vyprávění setkáváme s dalšími biblickými postavami, například s jeho matkou Marií, s evangelisty nebo s Marií Magdalskou, jež je v knize prezentována jako Ježíšova milenka. Ježíš zároveň komentuje některé pasáže z evangelia. Občas je označuje za mylné nebo překroucené.

Text je na některých místech oživený dialogy, jinak je psán jednoduchým jazykem a povětšinou v krátkých větách, proto se snadno čte. Místy nás román díky apokryfním prvkům i pobaví. Zároveň je to však kniha lehce provokativní, která se možná až moc snaží o relativizování křesťanských hodnot. Otázkou také zůstává, zda je toto přílišné zaměření na fyzickou podstatu člověka v podání Amélie Nothombové pro čtenáře dostatečně přitažlivé – možná bychom uvítali i jiné motivy rozšiřující pohled na popisované události.

Zůstává tedy otevřené, zda autorčino zpracování takto úzce vymezeného tématu nakonec splní čtenářská očekávání, jistě nemalá, když kniha slibovala přehodnotit biblické vyprávění. A zda tím pádem dostojí i čtenářově představě o kvalitní současné umělecké próze.