Amélie Nothombová, jež pochází z Belgie, ale literární slávy dosáhla ve Francii, přichází, jako každodoročně už od roku 1992, kdy vydala Vrahovu hygienu (česky v překladu Jarmily Fialové vydalo nakl. Paseka, 2002), i letos s novým románem. Je nasnadě, že i tento se na podzimním francouzského knižním trhu zařadí mezi nejprodávanější tituly.

Román Antéchrista vypráví příběh dvou šestnáctiletých dívek, Blanche a Christy. Podobně jako Plectrude, hrdinka předchozího románu A. Nothombové (Robert des noms propres, 2002), je Blanche velice talentovaná, ale osamělá dívka, která nikdy nezapadla mezi své vrstevníky. Proto tolik usiluje o přátelství s Christou. Nabídne jí dokonce, že u ní může bydlet, aby nemusela do školy dojíždět. Christa přijme a situace využije: okouzlí Blanchiny rodiče, kteří jsou celí šťastní, že si jejich dcera konečně našla rozumnou, tichou kamarádku. Blanche však záhy odhalí dvojí hru sebejisté a neodolatelné Christy, která rychle dokáže zcela chladně a krutě manipulovat Blanchinými rodiči. Najednou má před sebou Christu schopnou absolutní proměny, onu Antéchristu, jež dala název románu. A rozhodne se odhalit skrývanou zlou tvář své přítelkyně, přičemž ale i ona sama musí projít nečekanou proměnou, vystoupit z podoby nenápadné neprůbojné dívenky, již jí všichni přisuzují.

Scénář Amélie Nothombové, který má předestřít, že přátelství stejně jako láska musí být přiživáno z obou stran, chvílemi postrádá věrohodnost. Zaměřuje se ale naprosto opodstatněně na věk dospívání, kdy každá bytost prochází chtěnými i nechtěnými proměnami, utváří se. Kritika uveřejněná v literární příloze belgického deníku La Libre Belgique ovšem obsahuje dovětek, kterého se už Nothombová asi nezbaví: „Jasným a účinným jazykem, s lehkým přídechem napětí, se autorka zhostila svého každoročního úkolu se ctí, ale to je bohužel vše.“