Když před časem zkoušel výtvarník Pavel Čech nakreslit svůj první komiks, omlouval se, že se nezkušeně pohybuje po tenkém ledě. Dopadlo to výborně a autor sklidil náležitá ocenění. Nyní přichází s dalším podobným dílem, na kterém prý nepřetržitě pracoval dva roky. Pečlivý čtenář ho hravě přečte za dvě hodiny, v hlavě mu však utkví na hodně dlouhou dobu.

Velké dobrodružství Pepíka Střechy je kniha, která na první pohled i dotek působí magicky. Je veliká a váží něco přes kilo a půl (průměrný výbor z pohádek má nanejvýš tři sta gramů). Na obálce je vyobrazen ústřední hrdina v typickém, poněkud vystrašeném postoji, na začátku cesty, která prověří jeho schopnosti a změní jeho život. To je přesně on, plachý, hubený, kudrnatý chlapec, který se právě v tomto dobrodružství jmenuje Pepík Střecha. Pohybuje se na hranici snu a skutečnosti, a i když právě bdí, velká část jeho prožívání je ponořena do četby dobrodružné literatury. Zbytek je naplněn šedivou každodenností ve škole, kde nemá žádné kamarády a nezbývá mu nic jiného, než koktat. Pepík Střecha je typický antihrdina, jeho osud se však ubírá přesně určeným směrem, jako kdyby na něho bylo všechno dávno narafičeno. Jako by i ten stařičký převozník Antonín Amerling, kterého poznal o prázdninách v nemocnici, dávno věděl, co ho na následujících stranách čeká. Copak to nebyl právě on, kdo mu poradil hodit kámen do vody, aby už svět nebyl takhle stejný? Ozvalo se obyčejné šplouch a pak Pepík našel modrou knihu. Velké dobrodružství kapitána Fragoramise. Příběh bez poslední kapitoly, do kterého mu přes rameno s chutí nahlíží i jeho nová spolužačka ze třídy, záhadná plavovláska Elzevíra. Jako jediná Pepíkem neopovrhuje a snaží se porozumět jeho světu. Nevyhýbá se žádným chlapeckým lotrovinám, a přitom je to éterická, pomíjivá bytost. Není divu, že se ji Pepík nebojí doprovodit do opuštěných míst kolem starého mlýna, kde možná straší. Právě tam začíná jeho velké dobrodružství. Nebo se mu to všechno jenom zdá?

Ve Velkém dobrodružství Pepíka Střechy nalezneme množství motivů, které jsou pro tvorbu Pavla Čecha typické. Pokud jsme tedy příznivci jeho díla, nebudeme zklamaní. Nejjednodušší ovšem je přečíst si Pepíka Střechu jako svébytný, samostatný příběh, oddělený od těch předcházejících. Přehledně se seznámíme s hlavními postavami a uděláme si jasno v jejich vzpomínkách, snech a oblíbené beletrii. Pak zjistíme, že jasno nemáme vůbec. A čteme zase od začátku. Prostředí i zápletka nás rychle pohlcují, fiktivní svět prastarého města vstupuje už i do našich nočních snů. Interpretace příběhu je jednoduchý, a přitom nadlidský úkol. Vypravěč nás zkrátka doběhl. Mile nás vyburcoval z každodenní pasivity a donutil ke spolupráci. Dokázal, že jsme i my právě nalezli svou velkou modrou knihu... A pak si to všechno můžeme zkomplikovat – když si vezmeme starší Tajemství ostrova za prkennou ohradou nebo O zahradě. Všechny postavy a příběhy se slijí dohromady a my můžeme začít znovu. Jsou to však příjemné začátky a my jsme zbrusu novými čtenáři magického žánru jménem komiks.

Kdo se jednou seznámí se čtrnáctiletým Pepíkem Střechou a jeho příběhem, jistě časem vyhledá i další kreslené hrdiny z obsáhlého panoptika Pavla Čecha. Jsou mezi nimi foglarovské party kluků z ulice, ale i zakřiknutí kudrnatí introverti, kteří si četbou verneovek řeší skrytý mindrák. Z nemocniční tmy se vynořují postavy vševědoucích starců na pokraji smrti, kteří se v posledních chvílích snaží rozkrýt část temné historie, tak důležité pro něčí budoucí rozhodování. Největšími padouchy a protivníky nebývají nepřející vrstevníci či piráti, ale vlastní strach a podceňování sebe samého. Postavy si napříč svými příběhy předávají symbolické předměty (hodinky, knihy, nože, plánky ostrovů atd.) a pohybují se v obdobných, symbolických prostorech. Prostředí hraje důležitou roli a nutno přiznat, že s jeho ztvárněním si autor vždy pečlivě vyhraje. Čechovské město bývá prastaré, temné a nepřehledné, činžovní domy jsou polorozpadlé a ulice křivolaké, nikde nikdo jako ve Stínadlech. Studená, hluboká řeka s oprýskaným mlýnem a strašidelným odtokovým kanálem umocňuje atmosféru tajemna. Nedaleko bývá stará městská zahrada (přístupná anebo zamčená, tmavá a neproniknutelná nebo vlídně žlutavá) a bájný ostrov s pokladem a majákem, který stvořila dětská fantazie. V tomto prostředí vyrůstají mladí hrdinové, uzavírají spolu pokrevní přátelství a pokoušejí dobrodružství, která zatím znají jen z knížek. Ve Velkém dobrodružství Pepíka Střechy jde však kolektiv stranou. Největší konflikt se odehrává výhradně v nitru jedné postavy a do popředí se dostává také první láska, během které jde jakékoliv pouliční bratrstvo stranou. Zamilovanost a obdiv druhého ovšem neposlouží k finálnímu souznění dvou spřízněných duší, ale spíše k překonání dětských strachů a slabostí a vyrovnání se s lidskou obyčejností.

Velké dobrodružství Pepíka Střechy je pouze jednou z kapitol rozsáhlého obrazového labyrintu Pavla Čecha. Vložil do něj vše, co měl, a poslal nás jednou z možných cest. Je na nás, abychom rozeznali nastražené symboly, posbírali všechny klíče a rozeznali správné zámky. Někdy to nefunguje a uličky jsou (nejenom naší vinou) slepé. Občas máme dojem, že temné barvy bylo už příliš, a spolu s Pepíkem si přejeme, aby už nastalo slunečné jaro. Jakmile zaslechneme hvízdot rorýsů, jsme v cíli a zdálo by se, že je tu happyend. Opravdu skvěle odvedená práce. Originální, citlivé, téměř královské zacházení s etablovaným moderním literárním žánrem. Pavel Čech je sebejistý a nepřehlédnutelný tvůrce současného českého komiksu, troufám si říct, že se stává jeho mistrem.