Kreslíř a ilustrátor Pavel Čech má k dispozici luxus nakladatele, který mu vydává nejméně jednu, obvykle však dvě knihy ročně (a to nepočítáme Čechovy kalendáře a reedice). Je to šťastné spojení, protože kreslíř je známý svou plachostí a také tím, že na rozdíl od kolegů, kteří už pracují s počítačem, stále používá tradiční, časově náročnou techniku, tedy tužku, pero, štětce a barvy na papíře. Vrcholem té spolupráce s malým nakladatelstvím Petrkov byl v roce 2012 rozsáhlý a rozměrný komiksový román Velké dobrodružství Pepíka Střechy, který sbíral ocenění knižní i komiksová. Od té doby už Čech pracuje s výrazně kratšími formáty, tedy epizodickými seriály, povídkami nebo pouhými anekdotami. Někdy vydají na celou knihu (jako loni publikované podobenství o totalitě A), častěji z nich ale vznikne soubor. Takto Čech nejprve ze svých starších prací složil knihu Dědečkové (2011), o čtyři roky později znovu vybral šuplíky a sestavil knihu jedenácti příběhů pro děti Skoro tucet a letos se vrátil devíti miniaturami v knize Pro Tebe.

Společný mají zajímavý a netradiční prvek, který Čech vysvětluje hned v úvodu knihy: všechny byly namalovány na hnědý balicí papír, který autor kdysi našel u popelnic a oblíbil si ho. Jistě i proto, že má nádech sépiové barvy, kterou filmaři rádi používají k barvení filmů odehrávajících se v devatenáctém či v první polovině dvacátého století. I Čechovy příběhy se nacházejí v jakémsi bezčasí, které se obejde bez mobilních telefonů a stolních počítačů a má blízko právě ke čtyřicátým a padesátým létům 20. století, kdy se ještě psalo rukou nebo na stroji a topilo v kamnech. Některé příběhy mají jasné určení: Lodičky se odehrávají za nacistické okupace, Příběh s dobrým koncem v minulosti velmi blízké (či přímo v současnosti), soudě podle sbírky komiksů ve sbírce hlavního hrdiny; dodejme, že poněkud nesourodě kombinující komiksy z konce 60. let s těmi z let devadesátých, a dokonce s jedním sešitem z Čechovy série Dobrodružství Rychlé Veverky, která začala vycházet až v roce 2012. Společnou mají melancholickou náladu s opatrnými happyendy či alespoň se symbolem nebo gestem smíření a naděje, když už happyend není možný.

Sbírku otevírá pastiš na Foglarovy Rychlé šípy, který by docela dobře fungoval v nedávno vydaném sborníku Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, do nějž však Čech přispěl jiným, ještě o něco podvratnějším příběhem; ovšemže oním jemným způsobem. V recenzované knize pátrá po soukromí jedné podstatné (a velmi tajemné) postavy ze „stínadelské“ trilogie. Jde zároveň o jediný příběh, kde najdeme dialogy, všechny ostatní se obejdou beze slov. A Čech s tímto způsobem vyprávění umí pracovat, vyzkoušel si to už dříve, na povídkách i na větším prostoru zmíněného loňského alba A. Pracuje tedy s nevyřčeným, s mimikou, gesty, symboly. Zapojuje fantazii čtenářů, nabízí jim ticho, klid (ale ne bez dramatických událostí), volnější tempo i obrazovou poezii. V současném, digitální komunikací přehlceném světě je to sympaticky staromódní, trochu outsiderská, ale cenná snaha, jakkoliv možná bude oslovovat spíše rodiče než jejich děti.

Ne každá povídka je povedená: Ostrůvek je poněkud banální pohádka o trestu za pýchu s obehranou metaforou v závěru, Jak to bylo s Jirkou Kosem má příliš triviálně pohádkový děj, také Třešně se zdají být řídké a pointa sentimentální. Ale najdeme tu přinejmenším dvě mimořádné povídky, obě pracující s útěšnou, ale ne podbízivou metaforou, která v závěru koriguje neveselou realitu. Lodičky tematizují holocaust, aniž by přitom nějak citově vydíraly: Čechovi stačí pár náznaků, aby byla situace jasná, a pak se soustřeďuje na její snové vyústění. Podobně v případě Příběhu s dobrým koncem pointuje povídku do té doby striktně realistickou fantaskní hříčkou, která rodinné dusno převrací do nadějeplné poezie.

Jako celek je soubor nevyhraněný: své si v něm najdou nejmenší čtenáři včetně těch, kteří ještě ani neumějí číst, přičemž různá pomrkávání jsou tu připravena i pro dospělé, zejména pro ty, kteří stejně jako Pavel Čech v mládí četli komiksy a foglarovky a obecně mají rádi knihy a malé outsidery. Těžko soudit, zda je to nevýhoda, nebo přednost, ale spíše to druhé: malí čtenáři si nejprve najdou povídky příhodné svému věku – a postupně dorostou k těm ostatním.