Českým autorským komiksům se sice v posledních letech daří, neznamená to ale, že se jejich autoři snadno dočkají vydání, zvláště když se jedná o rozsáhlejší dílo. V prodejích to totiž nebývá nic světoborného, mladší čtenáři utíkají k mangám a výběr pro starší je nepřeberný a nepřehledný. Ostravský kreslíř Tomáš Motal (nar. 1987) si v roce 2019 vydal čtyři povídky volné série Traum vlastním nákladem v sešitové formě a získal za ně cenu Muriel v kategoriích nejlepší krátký komiks a nejlepší kresba. Už tehdy dostal nabídky na vydání všech povídek souborně, nicméně došlo k němu až na sklonku loňského roku, kdy přibyla také minipovídka připravená pro komiksové sympozium v Klenové a seriál Tyráž pro časopis Tvar.

Vydání připravilo nakladatelství Centrala, které Motalovi, známému jistou zarputilostí při prosazování svých autorských vizí, nechalo poměrně volnou ruku. I díky tomu vznikla pozoruhodná brožovaná publikace se začerněnou ořízkou a neobvykle volnou vazbou, která má možná připomínat rozkládací obaly některých vinylových desek. Ostatně fiktivní kapela Manequine, už dříve nenápadný propojující prvek jinak dějově nesouvisejících povídek, si nyní vysloužila vlastní příběh umístěný doprostřed svazku; jistě se záměrem všechny příběhy těsněji provázat. Provedení je rozhodně působivé a krásné; vlastně jde o knižní artefakt, jen si vyžádal na domácí poměry dosti vysokou prodejní cenu – bez koruny rovnou tisícovku. Svazek s názvem Traum 1999 si každopádně odnesl hlavní cenu (Cena České akademie komiksu, o níž rozhodují všichni její členové, komiksoví tvůrci a teoretici) z letošního udílení cen Muriel. V kategorii nejlepší kresba, kde by měl velkou šanci, kvůli předchozí účasti (a vítězství) se zčásti sejným materiálem soutěžit nemohl.

Právě Motalova svébytná kresba je důvodem, proč onu vysokou částku za komiks vydat. Má v sobě jistou syrovost i surovost, pohybuje se někde mezi Frankem Millerem a Charlesem Burnsem, vyniká ostrými kontrasty mezi černou a bílou, výraznými konturami a celkově temným laděním hororového světa, kde se špatní lidé prolínají s životu nebezpečnými nadpřirozenými jevy. Překvapí pojetí povídky Tyráž, kdy si při čtení musíme knihu pootočit o devadesát stupňů. Vyplývá to z jejího předchozího časopiseckého formátu, neobvyklá je také menšími a převážně svislými okny. Nevšední je také zařazení fan artu, Traumem inspirovaných stránkových obrázků od jiných (nejen komiksových) výtvarníků, doprostřed svazku, před dvě závěrečné povídky – zpravidla to bývá až na samém konci komiksových knih, kde má ale Motal zařazeny fiktivní obaly hudebních desek.

Scenáristicky zůstává nejlepší povídkou jedna z těch starších, vydaných již jako sešit v roce 2019. Na konci cesty křížový je inspirována tarantinovskými filmovými krimi šarádami a chytře pracuje s prolínáním různých časoprostorových rovin, takže až na konci čtenáři plně dojde, co byli oba aktéři úvodní tragické automobilové nehody zač. Ostatní povídky, na nichž už většinou scenáristicky spolupracoval Jiří Mareček, jsou více rozvolněné a nemají tak zřetelné příběhy a postavy. Spíše jde o více či méně propojené výjevy, jejichž kauzalita bývá trochu zamlžená až nejasná a pracují především s atmosférou, výrazně výtvarně stylizovanými postavami a dílčími scénami. O jisté propojení se oba scenáristé pokusili v povídce Manekýn Hurikán, jediné, která byla vytvořena přímo pro knižní komplet. Mihnou se tu některé postavy z předchozích i následujících povídek a samozřejmě hudební skupina, která se prolíná celým svazkem. Zároveň je to povídka čtenářsky asi nejnáročnější: časoprostorové roviny se tu střídají v rychlém sledu bez varování a dost nesrozumitelně, je zahlcená postavami, které se trochu pletou. Autoři asi měli představu, co chtěli sdělit, ale čtenáři budou potřebovat několik přečtení, aby se jí alespoň trochu přiblížili.

Ze změti scén se trochu vymyká již zmíněná povídka Tyráž, která je patrně díky časopiseckému publikování na pokračování sevřenější. Sleduje osudy neúspěšného spisovatele, který se snaží živit jako novinář či jako scenárista laciných televizních seriálů, ale především dost pije. Většina příběhu se tedy odehrává v hospodě, kde do sebe klopí jedno pivo za druhým a vše prolínají pasáže z jeho textů, vzpomínky, sny i halucinace. Čtenář začíná být zvědavý, kam osudy onoho spisovatele dospějí – jenže pak Motal příběh znenadání usekne. Proč, to se dozvíme v rozhovoru, který s ním pořídil Karel Veselý pro online časopis Alarm – úplně stejně nečekaně totiž Tvar (z úsporných důvodů) ukončil seriálové publikování Tyráže. Se znalostí tohoto důvodu dává závěr povídky jistý smysl, pro většinu čtenářů ale bude působit trestuhodně neuzavřeně.

Většina povídek z Traumu 1999 od čtenářů vyžaduje značné soustředění, ochotu ponořit se do Motalova podivného a děsivého světa, trpělivost a shovívavost s příběhy, které nemají pořádný děj ani závěr. Vyzývají k opakovanému čtení, při němž objevíme drobné prvky, které je propojují. Propadnout kouzlu Motalovy kresby lze snadno. Ale stejně tak může být dost čtenářů zklamáno neujasněností a nedotažeností většiny příběhů – ona obdivuhodná obrazotvornost jim sama o sobě nemusí stačit. Pro ty, kdo se s Motalovým světem v Traumu 1999 setkávají poprvé, to může být vítaný náraz na originální kreslířskou vizi. Naopak čtenáři jeho sešitových vydání mohou být neuspokojeni, když zjistí, že nic souvislejšího z oněch povídek Motal zatím nevykřesal. Ale zase budou rádi, že je mají všechny pohromadě v luxusně vypraveném svazku.