Když začal oceňovaný tvůrce knih pro děti a komiksů Pavel Čech v roce 2012 vydávat v dosti nepravidelném tempu sešitovou sérii Dobrodružství Rychlé Veverky, bylo to trochu překvapení. Autor melancholických až snových návratů do klukovských dobrodružství najednou přišel s celkem přímočarými, jemně humornými a místy vyloženě akčními příběhy, které by dobře zapadly třeba i na stránky časopisu Čtyřlístek. Jistě, nikdy nebyly úplně banální a triviální, autor v nich vždycky trochu mrkal i na dospělé nebo dospělejší čtenáře, ale v zásadě byly určené mladším dětem; ostatně jeden takový malý kluk byl jejich hrdinou a prvním čtenářem nebo posluchačem. Co zpočátku vypadalo jako pouhý odpočinek od rozsáhlejších a vážněji míněných knih, se nicméně dostalo do popředí autorova zájmu. A jistým vrcholem tohoto zaměření je celkově šestý díl nazvaný Příběh z pravěku – rozsahem nemá o moc méně stran (konkrétně o 59) než souborné vydání všech pěti předchozích příběhů, které shodou okolností (ale je docela dobře možné, že jde o nakladatelský záměr) vyšlo také koncem loňského roku.

Indiánův kreslíř v pravěku

Čech tu opět propojuje svět fiktivního indiána jménem Rychlá Veverka a kreslíře, který vymýšlí jeho příběhy a v němž snadno poznáme samotného autora. Zde je to ještě o něco jednoznačnější, protože kniha končí i začíná fotokomiksem, v němž Pavel Čech vystupuje jako hlavní a jediný hrdina. Jenže tentokrát se vše začne komplikovat a tradiční schéma černobílých pasáží ze života kreslíře a barevných v příbězích indiána začne autor náhle převracet. Kreslíře vyšle do pravěku; ten se tu rychle seznámí s inteligentním býložravým dinosaurem, jemuž vyrobí trakař a kterého naučí rozdělávat oheň. Rychlá Veverka na stránkách knihy zažije vlastně jen jedno krátké a neukončené dobrodružství, jinak převážně vrká se svou milou, případně vypráví příběhy jiných, jako právě kreslířův výlet do pravěku. Mnohem zajímavější a podstatnější jsou epizody z kreslířova života se synem, který už povyrostl, tátova pohádkově-dobrodružná vyprávění ho už tolik nezajímají a raději si jde zahrát fotbal. Ale stále ještě to jsou parťáci, kteří společně vaří, debatují a jeden druhého učí novým věcem (syn tátu pracovat s mobilním telefonem).

Celé se to dobře čte a prohlíží, čtenář může (ale nemusí) ocenit občasné zapojení koláží a především citací, obrazových i textových, jejichž seznam lze najít v závěru knihy. Jde o pestrou směs od autorů dobrodružné a klukovské literatury po Reynka a Bulgakova a výtvarníků od Jana Fischera a Aloise Mikulky po Hieronyma Bosche, Caspara Davida Fridricha či Joana Miróa. Společnou mají lásku k dobrodružství, přírodě a fantazii a Čech jejich díla a postavy tu více, tu méně zapojuje do děje. Ocení to nejvíce autorovi vrstevníci, nejlépe takoví, kteří také od mládí milují obrázky Zdeňka Buriana či staré komiksy z Ohníčku od Věry Faltové nebo Neprakty.

Dramaturgie komiksu?

Pak se ale v té postmoderní změti citací a aluzí objeví ucelený a docela dlouhý příběh, v němž hodný dinosaurus mluví a pojídá obří hrušky a třešně (v tentýž den). A od vyznání oblíbeným spisovatelům a malířům, kdy se Čechův autobiografický hrdina prochází dekalkovými krajinami od Maxe Ernsta, se najednou opět ocitáme v milém, ale naivním příběhu pro malé děti. Dohromady to působí nesourodě až zmateně a knize neprospívají ani krátké dílčí napínavé příběhy, které nemají rozuzlení a končí pouze útěkem hlavního hrdiny před padouchy.

Kdyby to byl film, dalo by se o něm říct, že je dramaturgicky nezvládnutý. U komiksu žádný dramaturg nebývá, byť zrovna tady by nějaký editor býval byl potřeba. Možná by Pavlu Čechovi poradil, aby rozsáhlé dílo rozdělil do několika menších, soudržnějších celků, které by nebyly tak eklektické a více by sledovaly dějové nebo symbolické linky. Takto je výsledek velké a na první pohled obdivuhodné práce dosti rozpačitý.