Alexej Sevruk: Kdysi jsem se setkal s rozhořčením vratislavských studentů ukrajinistiky, kteří mi vyprávěli, jak se na nějakém setkání či literárním čtení ve Vratislavi zeptali Andruchovyče, co si myslí o ukrajinské literatuře. Prý jste jim řekl, že se o ni nezajímáte.

Jurij Andruchovyč: Vratislavští ukrajinisté, ostatně jako všichni ukrajinisté světa, příliš ostře reagují na všechno ukrajinské. A to je dobře. Možná, že jsem tehdy byl přesycený podobnými tématy a otázkami. Hodně často se mě ptají, jaké jsou mé pohledy na toho či onoho ukrajinského spisovatele. Koho mám rád, koho nenávidím a v kom vidím budoucnost. Mám ukrajinskou literaturu moc rád, ale s přibývajícím věkem mě skutečně zajímá čím dál tím méně, protože je něco jako moje dlouholetá přítelkyně. Všechno o ní víš a ona o tobě taky, proto je vám spolu dobře, když jen mlčíte.

Alexej Sevruk: Čtete překlady svých děl do cizích jazyků? To je asi skvělá příležitost, jak se stát polyglotem: číst důvěrně známé texty v cizích jazycích. Kolik jazyků ovládáte?

Jurij Andruchovyč: Ano, čtu. I když ne pokaždé, samo sebou. Nemohl jsem například číst své překlady finsky nebo maďarsky. Ale ani francouzsky, italsky či španělsky. Na druhou stranu pokaždé čtu překlady do angličtiny, němčiny a polštiny. Skutečně je to moc dobrá praxe. Občas se s překladateli nevyhneme debatám, ale nakonec se vždycky nějak shodneme. Ovládám asi pět šest jazyků. Proč tak nepřesně? Protože některé ovládám jen pasivně, rozumím, ale nejsem schopen jimi mluvit. Jako například česky.

Alexej Sevruk: Některé vaše texty jsou dost angažované. Jaká by podle vás měla být míra společensko-politické angažovanosti umělce?

Jurij Andruchovyč: Každý asi má svou míru. Každý umělec si musí sám vyřešit, nakolik angažovaný chce být. Navíc občas to na něm vůbec nezáleží. Jednoduše existuje určitá hranice únosnosti, za kterou člověk přestává být slušný a už nechce na nic brát ohledy.

Alexej Sevruk: Pocítil jste někdy potřebu angažovat se i jinak než prostřednictvím textů? Například v době po oranžové revoluci, kdy byly pro ukrajinskou kulturu příznivější okolnosti? Přemýšlel jste o tom, že byste mohl být například ministrem kultury?

Jurij Andruchovyč: Ne, to je úplně vyloučené. Příliš si vážím své svobody na to, abych ji mohl obětovat kvůli nějaké funkci. Jakákoliv „funkce“ je hrozná. Navíc, co to je ukrajinské ministerstvo kultury? Agentura, která zdánlivě usiluje o organizaci nespočtu různých sfér společenského a kulturního života, které spolu naprosto nesouvisí: divadel, vesnických knihoven, lidových pěveckých sborů a orchestrů, filharmonie, poezie, kina. Je to přízračná instance, která ve skutečnosti neřeší žádné problémy. Do dnešního dne tam nejsou schopní udělat pořádek ve věci ukrajinského dabingu filmových premiér, ani se státním jazykem v rádiu a v televizi obecně. A státní rozpočet přitom pohlcuje šílené prostředky. Ale nechme rozpočet stranou. Díry v něm nejsou ničím v porovnání s dírami v sebeuvědomění, identitě. Každý ví, jak dobré je učit se jazyk z filmů. Celé generace Švédů takhle ovládly angličtinu, zatímco naši lidé nemají možnost slyšet v kinech ani ukrajinštinu. Politici nemůžou a nechtějí, což jsou v daném případě totožné věci, dát ukrajinským hercům a muzikantům další možnost pracovního uplatnění. Toto ministerstvo nic neřeší a ničím se ve skutečnosti nezabývá. Jenom imituje horečnatou činnost, jako ostatně celý náš parlament a úřednický aparát. Nikdy v životě se nechci mezi ty lidi dostat, není to mým zvykem, neumím imitovat práci, umřel bych, kdybych rok za rokem jenom jedl, spal a chodil do saun a restaurací. Neumím krást, bezbožně lhát, slibovat naprázdno. Je mi to všechno tak nepříjemné a cizí, že se snažím být od toho všeho co nejdál. Díky Bohu, kultura nepotřebuje žádná ministerstva. Věřím, že zdravý rozum jednou překoná tento nesmyslný systém, nebo přesněji řečeno, toto nahromadění zbytečných a nesmyslných systémů.

Alexej Sevruk: Mohl byste pro českého čtenáře několika slovy popsat jednu z reálií dnešní Ukrajiny, kterou je „Komise pro otázky morálky“?

Jurij Andruchovyč: Jedná se o skupinu lidí, která jménem státu usiluje o obnovení vlády sovětských uměleckých rad a cenzury na Ukrajině. Z nějakého důvodu se tito lidé rozhodli, že mají právo a potřebnou kvalifikaci k tomu, aby mohli celé společnosti diktovat, co je morální a co není. Co je „pornografie“ a co je umění. Že můžou zakazovat nebo dávat zelenou šíření knih, filmů, televizních pořadů a tak dál. Bylo by to k smíchu, kdybych nevěděl, že jejich činnost už uškodila nejednomu skutečně nadanému člověku. A spisovatele Olese Uljanenka, jehož knihu Žena jeho snů vyloučila z prodeje jako první, dokonce přivedla ke zdravotním problémům, které skončily jeho předčasnou smrtí. Vždycky jsem byl a vždycky budu proti jakýmkoliv sovětským metodám: zakazování, stahování z oběhu, postihům, pronásledování. Nejdřív by se slušelo přijmout normální, fungující zákony o ukrajinském jazyce, o vydávání knih, o televizi a rozhlasu, aby se dalo na televizi dívat, aby se dal rozhlas poslouchat, aby se knihy s erotickými narážkami daly vůbec číst. Potom nebude potřeba nic zakazovat. Dnes jsou regály ukrajinských knihkupectví zahlcené bulvárním brakem v ruštině (na tyto knihy se nařízení Komise nevztahují – pozn. A. S.), zatímco knihy ukrajinských autorů jsou vyřazovány z prodeje. To je absurdní situace. Státní úředníci by měli začít od sebe, očistit své řady od amorálních barbarů (ačkoliv, kdo by pak v těch řadách zbyl?), a teprve potom poučovat ostatní, na co se mají dívat a co mají číst.

Alexej Sevruk: Jaký je váš názor na ruskojazyčnou ukrajinskou literaturu? Dá se vůbec podle vás mluvit o „ukrajinské ruskojazyčné literatuře“ jako o fenoménu? Jedná se o konkurenci literatury psané v ukrajinštině, nebo je to spíš její exotický doplněk? Jaký je váš vztah k autorům typu Andreje Kurkova nebo Oleksandra Kabanova?

Jurij Andruchovyč: Jsem často a dost ostře kritizován za svůj názor, ale myslím si a vždycky jsem si myslel, že ukrajinská literatura může být psaná jenom ukrajinsky. Ta, která se píše rusky, patří do ruské literatury, i kdyby její autoři měli ukrajinské občanství. Ale i to má jisté nuance. Například když Andrej Kurkov, kterého zmiňujete, překládá svá vlastní díla z ruštiny do ukrajinštiny, stává se z něj ukrajinský spisovatel. Řekl bych tedy, že Kurkov je ruský a ukrajinský autor zároveň. Ve větší míře přece jen ruský, ale stejně. Kabanov je, na druhou stranu, pouze ruský autor. A pokud jde o „ukrajinskou ruskojazyčnou literaturu“ obecně, upřednostnil bych pojem „ruská literatura Ukrajiny“.

Alexej Sevruk: Jaká složka vaší tvorby je vám nejbližší: poezie, próza, esejistika, nebo spolupráce s hudebními skupinami? V čem se cítíte nejpohodlněji?

Jurij Andruchovyč: Cítím se dobře ve všech žánrech, které jste vyjmenoval. Dokonce i v těch, které jste nejmenoval. Cítím se útulně a dobře všude tam, kde v sobě případná činnost spojuje umění a práci. Nemám rád fušeřinu. To mě nebaví.

Alexej Sevruk: Je známo, že teď pracujete na novém románu. Z otištěných úryvků se dá vyčíst, že to bude úplně jiný Andruchovyč než ten, na kterého si všichni zvykli.

Jurij Andruchovyč: Těžko říct, jestli z toho opravdu vznikne román. Formální strukturou tohoto textu je abeceda, tedy jediná možná a na mně nezávislá posloupnost písmen. Jinými slovy, píši encyklopedii. Ale spíše parodickou a velmi osobní. V této knize bude 111 kapitol a každá z nich bude věnovaná jednomu z měst našeho světa. Samozřejmě ta města nevybírám náhodně. Především to musí být „moje města“, tedy s každým z nich mě musí pojit osobní příběh. Nebo dokonce několik příběhů. Co z toho nakonec vznikne a jak se to poskládá v celek, to se dozvím teprve až dopíšu poslední stránku a začnu číst všechno od začátku.

Alexej Sevruk: Co zajímavého jste v poslední době četl? Koho ze současných ukrajinských autorů byste doporučil čtenářům ?

Jurij Andruchovyč: Vždycky doporučuju své příbuzné a přátele. Pravdou je, že už ani nevím, kam mám zařadit Saška Irvance. Známe se tolik let, že se z nás stali svým způsobem příbuzní. Ale vážně: jeho nejnovější román Libenkraftova nemoc (Chvoroba Libenkrafta) je moc zajímavá a dobrá věc. Novou knihu napsal taky můj kamarád Serhij Žadan, jmenuje se Vorošylovhrad. Ještě jsem ji nečetl, ale jsem si jistý, že je dobrá. Serhij je teď dost populární v Rusku, evropská vlna jeho popularity se konečně dostala i tam. Jeho věci bych českým čtenářům určitě doporučil. A spolu s nimi taky díla všech současných i minulých ukrajinských spisovatelů. Náš ministr školství se domnívá, že pouze mrtví spisovatelé si zaslouží tu čest, aby byli čteni. Nechtěl bych, aby Češi, a stejně tak Ukrajinci, sdíleli tento nesmyslný názor.

Alexej Sevruk: Jste známý i jako odborník na Bohdana-Ihora Antonyče. Do jaké míry se dá mluvit o Antonyčovi jako o „kultovním“ autorovi? Lze srovnávat kult Antonyče, který na Ukrajině právě vzniká, s kultem Tarase Ševčenka? Nakolik odpovídá skutečnosti obraz Antonyče, který jste podal ve svém románu Dvanáct obručí?

Jurij Andruchovyč: Antonyč je kultovní básník, ale v současném chápání toho výrazu. To znamená, že je ikonou nebo idolem, ale jenom pro určitý omezený okruh svých ctitelů a následovníků. Antonyč nemůže být celonárodně uctívaným básníkem-oblíbencem, jak tomu je v případě Ševčenka; je pro to příliš komplikovaný, příliš moderní a nekonvenční. Ševčenko je typ básníka, jaký byl možný pouze v podmínkách romantismu. Je to Velký Národní Básník, Otec a Starší Bratr zároveň. Antonyč je naproti tomu velmi nadaný začínající básník, kterému může opravdu porozumět jen málokdo; surrealista a tragický mládenec, a když už bratr, tak spíše mladší. K tomuto klubku konotací jsem se ve svých Dvanácti obručích osmělil přidat ještě komplex „prokletého básníka“ à la Rimbaud a přiblížit ho současnosti pomocí rysů jakéhosi lvovského Jima Morrisona 30. let 20. století. Zdá se však, že Antonyč takový ve svém skutečném životě nebyl. Ale byl takový ve svém paralelním lyrickém životě. Obraz Antonyče tak v mém románu přece jen odpovídá skutečnosti, odpovídá jí každý verš, ať už zjevně, nebo skrytě citovaný.

Alexej Sevruk: Ve svých textech se poměrně často zmiňujete o Česku. Hrdina vašeho románu Perverze dokonce strávil celý týden v jedné z žižkovských hospod při rozmluvách s Václavem Havlem a Egonem Bondym. Jaké jsou vaše styky s českými autory a českou literaturou? A kdy můžeme očekávat vaše čtení v Praze?

Jurij Andruchovyč: Začnu od konce, protože to je jednodušší: Nevím. Ale rád přijedu do Prahy, která, mimochodem, zaujímá mezi mými 111 městy čestné místo. A teď o českých autorech a literatuře. Je to jedna z mých čtenářských vášní. Začalo to, ještě když jsem dospíval, a to Jaroslavem Haškem, následovalo několik celoživotních lásek: Kundera, Hrabal, Třešňák, zmíněný Bondy a o něco málo později Jáchym Topol a Jára Rudiš. Se dvěma posledními se známe docela dobře a ještě celkem nedávno jsme se potkávali na různých mezinárodních spisovatelských sroceních. Ale vím, že česká literatura je prakticky nevyčerpatelná a že já jsem poznal jenom nepatrný zlomek.