Spisovatelská osobnost Jurije Andruchovyče představuje v současné ukrajinské literatuře spojující prvek mezi východoslovanským jazykovým a mentálním prostorem a kulturou středoevropanství, ke které jeho vlast alespoň částečně bezesporu patří. Připomeňme knihu Moje Evropa, kterou Andruchovyč napsal společně s podobně zaměřeným prozaikem a esejistou (a svým osobním přítelem) Andrzejem Stasiukem; v ní oba tematizují a analyzují právě fenomén střední Evropy, oblasti rozkládající se na několik způsobů „mezi“, svébytného celku krystalizujícího na hranicích velkých, dějinotvorných státních útvarů. Její kulturní a intelektuální identitu, popsanou už mnohokrát jinými, uchopují s vědomím její kulturní geografie jako prostor paměti, ve kterém stále ještě lze číst znaky někdejší národní, jazykové a náboženské pestrosti a mnohotvárnosti, etablované v historickém faktu i mýtu podunajské monarchie. Pro oba dva jako pro současné autory je čím dál důležitější ono „stále ještě“; krajinu střední Evropy vnímají jako jev, který žije ze svých tradic, ale v měnícím se prostředí postkomunistické (opět: stále ještě!) Evropy je jeho budoucnost čím dál nejistější.

Tento poměrně dlouhý a zdánlivě odtažitý úvod má v recenzi aktuálně v češtině vydaného románu Moskoviáda svůj účel. Andruchovyč v něm sice zůstal ukotven ve středoevropanské tradici, ale orientoval pozornost jiným směrem. Hlavní postavou je ukrajinský spisovatel se symptomaticky německým jménem Otto von F., který se v 80. letech minulého století nachází jako rezident spisovatelského domu v Moskvě. Otázku, co pro Ukrajince znamená Moskva, ponechme povolanějším, zde si lze vystačit s konstatováním, že zde město vystupuje jako gravitační pole celé té obrovské eurasijské říše, která právě prožívá svá poslední léta(Svaz sovětských socialistických republik zanikl roku 1991 a Moskoviáda vznikla v prvních měsících roku 1992), a zároveň jako město-mýtus, prostor nasycený různými z historie sedimentovanými významy, jejichž odkrývání, jak uvidíme, připomíná intelektuální archeologii.

Dialog s literární tradicí, jejími motivy a archetypy je u Andruchovyče právě takový, jaký být má, aby byl jeho román označen za postmoderní. Jeho základní kompoziční půdorys je odysseovsko-dantovský. Odysseovský proto, že syžet románu je vybudován jako putování, a navíc se odehrává v jediný den, což mu propůjčuje jakýsi přídatný joyceovský půvab. Nu a dantovský proto, že se jedná o sestup, cestu shora dolů: ze sedmého patra spisovatelského domu, který ovšem připomíná nějaké hodně drsné vysokoškolské koleje, vede cesta hlavního hrdiny přes pozemský život v moskevských ulicích a nalévárnách až do podzemípod legendárním obchodním domem Dětský svět (v němž však: „V přízemí jsou hračky. Přesněji nejsou. [...] Zůstali tu jen papíroví holubi, aby pro cizí rozvědčíky vytvářeli iluzi, že zde je zboží a dostatek hraček“ – s. 127/128), v labyrintu tajných odboček metra (další moskevský mýtus), učených pro zvláštní užití nejvýše postavených státních a stranických špiček. Vedle toho má román strukturu iniciačního románu, byť modifikovanou; Ottova cesta do podzemí představuje analogii podsvětního putování, jež ovšem nezačíná s již zmíněným Dantem, ale koření až v antické literatuře. Stejně jako v klasickém schématu iniciačního románu ho zde, v podzemí, doprovázíjeho alter ego či, chceme-li, jungovský stín, kterým je agent tajné policie Saško, jakýsi antipod Vergilia v roli průvodce peklem v Božské komedii. Je tu i ženský prvek, Ottova přítelkyněa chovatelka hadů Galja, která je přítomná při Ottově sestupu do podsvětí a v tradičním vzorci odpovídá postavě panny. A v souladu s iniciačním románem je Otto na závěr i podroben určité morální zkoušce, kterou však v Andruchovyčově verzi románu zasvěcení těžko chápat jednoznačně.

Andruchovyčovou tvůrčí metodou je tedy spojení postmoderních literárních technik smotivy ze sovětských, resp. ruských reálií, přičemž postřehy ze života Moskvy 20. století jsou zdrojem situační komiky a ve své ironizující barvitosti jsou především nesmírně vtipné. Příkladem budiž osazenstvo domu pro spisovatele, jejž obývají příslušníci všech možných i nemožných sovětských národností, a tak Uzbek za stěnou v jedenáct dopoledne začne pouštět orientální hudbu „adin palka dva struna“ a například muslimští Čečenci mají ve zvyku občas někoho zmlátit v přesile ve výtahu pod záminkou, že má „velký prdel“.

Současně čím hlouběji Ottova odyssea klesá, tím přibývá prvků fantastických, strašidelných a groteskních, v nichž se zhmotňují a karikují výše naznačené typické – snad i stereotypní – rysy „ruské duše“, kterou tu ruská metropole synekdochicky zastupuje. Podobně je tomu samozřejmě i s ohlasy klasické i moderní ruské literatury a s pohráváním s ruskou literární tradicí; zatímco líčení opileckých eskapád Otty a jeho známých si nezadá s ikonickou ruskou prózou Moskva – Petušky Venědikta Jerofejeva, scény odehrávající se na závěrečném banketu zase nejednomu čtenáři připomenou rej masek na plese v Bulgakovově Mistrovi a Markétce. To ostatně neplatí jen pro tyto scény, poučenost bulgakovovskou temnou groteskností je zřejmá v celém románu.

Ottova cesta se uzavírá v podzemí ovládaném tajnými strukturami s vlastními ozbrojenými složkami, spřádajícími plány na ovládnutí světa a čekajícími na svou příležitost.Otto se zde, jak už víme, setkává se svým agentem KGB a odehrává se tu scéna, která by snad pro něj mela být klíčová, ale přesto se nelze zbavit dojmu, jako by se i zde Andruchovyč zákonitostem iniciačního románu vysmíval. S mnohem větší razancí na čtenáře zřejmě zapůsobí líčení zasedání podivných postav maskovaných za osobnosti z ruské a sovětské historie, kde zaznívají plány na ovládnutí Francie tím, že Rusové v Paříži, Marseille a Nice skoupí všechny luxusní byty, a když dojde na Aljašku, následuje neomylně pohotová odpověď: „Jsme připraveni kdykoliv vystoupit na obranu tamního ruskojazyčného obyvatelstva“...

Jestliže bylana začátku této recenze v souvislosti se střední Evropou řeč o mizení, pak se k němu můžeme na tomto místě obloukem vrátit. Román Moskoviáda nabízí tezi (aniž by šlo o román à la thèse!), že identitu Moskvy jakožto centra mnohonárodnostního Sovětského svazu, říše, jíž se velikostí žádná jiná nevyrovná, lze uchopit právě jen ve chvíli, kdy přestává existovat. Okamžik rozpadu je pravá chvíle pro spojení Andruchovyčova středoevropanství a ruského eurasijství skrze intelektuální archeologii. Všem těm hrůzu nahánějícím historickým postavám, figurkám prostitutek a zlodějíčků, výhružně vyhlížejícím nápisům v azbuce na šedě natřených ocelových dveřích vedoucích neznámo kam, agentům tajné policie nadaných mocí rozhodnout o lidském životě a nekonečným litrům alkoholu se totiž lze svobodně vysmát. A to je metoda výsostně západní.