Hrdinou Moskoviády je ukrajinský buditel, který ale prahne hlavně po vlastní slávě. A navíc ustavičně podléhá nízkým pudům. Cestou na redakční schůzku nezávislých ukrajinských novin se mu do cesty staví mluvkové, kterým nedokáže říct ne, stejně jako rozličným femme fatale a lahvím alkoholu. Čím větší má hladinku, tím hlouběji v Moskvě klesá: od podzemních prostor obchodního domu Dětský svět přes tajnou linku metra až po bunkr, v němž se připravuje spiknutí proti rozdělení Sovětského svazu.

Zábavná, zdánlivě „na první dobrou“ psaná kniha je důmyslnou parafrází Odyssey a orfeovského mýtu. Zpětně viděno do sebe částečky příběhu, v němž se v groteskní nadsázce všechno rozpadá, potápí a ničí, zapadají jako dílky puzzle. A slouží coby „důkazní materiál“ politicky angažovanému závěru.

Andruchovyčovým poselstvím je, že Sovětský svaz spoutal v obří moloch nesvazatelné. V SSSR nic nefungovalo, proto se zákonitě musel rozpadnout. I když se to tehdy leckomu nelíbilo. Jak se ukazuje, zůstalo dost těch, kterým se to nelíbí dosud.

Andruchovyčovo apokalyptické líčení Moskvy konce 80. a začátku 90. let se podobá horečnatému popisu Prahy v prvním románu Jáchyma Topola Sestra. S Topolem, ale například i s polským autorem Andrzejem Stasiukem, kterému v češtině vyšlo už několik knih, spojuje Andruchovyče podobný styl i kariéra, kterou tito východoevropští literáti udělali na Západě po pádu železné opony. A ještě jedno je pro tuto generaci příznačné: byla by ráda, kdyby se jejím příslušníkům přestalo říkat „východoevropští literáti“. Oni sami se cítí být Středoevropany. S Východem totiž mají dost špatných zkušeností.