Jeden z nejpozoruhodnějších literárních počinů současné ukrajinské literatury konečně našel cestu k českému čtenáři. Koncem loňského roku, tedy čtrnáct let od napsání, vyšel román Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha, prvotina Jurije Andruchovyče (nar. 1962 v Ivano-Frankivsku). Děj románu je situován do konce sovětské epochy, na festival Vzkříšeného Ducha v ukrajinském Čortopolu, fiktivním městečku kdesi v Haliči. A právě tato mystická křižovatka časů a prostorů vytváří jedinečný rámec pro Andruchovyčovou postmoderní burlesku, masopustní karneval hýřící barvami, exotickými vůněmi, maskami a převleky. Dráždivě znějící jméno města (Čertovo pole? Čertův polis?) je jakoby esencí, metaforickým zosobněním celého ukrajinského prostoru, které vytváří přechod, přirozenou hranici (nebo též slovy europoslanců „nárazníkové pásmo“) na ose východ-západ mezi Evropou a Ruskem, vstřebává do sebe nejrůznější vlivy a nechává se trhat protichůdnými tendencemi. Právě sem míří hrdinové románu: až z dalekého Leningradu přijíždí „mr. Khomsky“, nebo „jenom Choma“, neustale pochybující o účelu a smysluplnosti své cesty. Dvojice začínajících básníků, potulní bohémové Hryc a Nemyryč si jedou jaksepatří užít festivalového veselí. A v autobuse kodrcajícím se ukrajinským bezcestím se veze Rostyslav Martofljak se svou ženou Martou, též mladý, ale už známý básník. Setkávají se v Čortopolu, kde se spolu mají ponořit do karnevalového víru a každý zvlášť si ujasnit své postoje, ale také nahlédnout do svého osudu.

Text tvoří promluvy jednotlivých postav, mezi něž autor vkládá promluvu vlastní, formálně neobvyklou. Jako by Andruchovyč své hrdiny dirigoval nebo z nadhledu komentoval jejich konání, obrací se na ně vždy a zásadně ve druhé osobě jednotného nebo množného čísla, což působí dojmem schizofrenické samomluvy postav. Ostatně co jiného než rozpolcenou osobnost lze očekávat od lidí, kteří patří k středoevropské demokratické kulturní tradici a jejichž osud je zároveň „na věčné časy“ spjat s despotickým impériem centrálně řízeným z Kremlu? Čtenář se po celou dobu může jen domýšlet, co že to vlastně je ta v titulu uvedená slavnost. Jedná se snad o nějaký křesťanský (spíš uniatský než pravoslavný) svátek, jakým tolik holduje silně věřící obyvatelstvo pravobřežní Ukrajiny? Nebo je reliktem nějakého pohanského mystéria, jakých se ve folklóru pověrčivého ukrajinského lidu dochovaly spousty? Je to snad duch svobodné Ukrajiny, který se tu křísí k životu po létech rusifikace, sovětizace, národního a sociálního útlaku? Nebo tu ve skutečnosti o žádný svátek nejde? Svátek docela dobře může být pouhou záminkou pořadně si zařádit, poveselit se, zpít se do němoty a zapomenout na šedivou totalitní realitu. Alkoholická extempore protagonistů mohou svědčit ve prospěch poslední varianty. Faktem však zůstává, že fenomén karnevalu je silně spojen s předkřesťanskou evropskou kulturou, přírodními kulty, oslavou slunovratu a rovnodennosti. Orgiastická, chaotická slavnost má navrátit řád sakralizované přírodě v cyklickém, mytickém vnímání času. Analogické střídaní chaosu a řádu se transponuje i na společenskou úroveň. Při sledování karnevalového mikrosvěta románu se nelze ubránit srovnání s klasiky ukrajinské literatury Kotljarevským, Kvitkou-Osnovjanenkem, ale i Gogolem, který bezesporu náleží jak do ruského, tak do ukrajinského kulturního dědictví. Postava mladého básníka Chomského evokuje představu jiného Chomy, studenta Kyjevsko-Mohyljanské akademie, potulného filozofa a nedobrovolného exorcisty z Gogolovy povídky „Vij“.

Doslov autora vytváří jakousi rámcovou kapitolu. Andruchovyč se zde coby obratný mystifikátor snaží dovysvětlit některé skutečnosti, uvést věci na pravou míru, čímž vnáší ještě větší zmatek do beztak již značně zamotaného textu. V paradigmatu fiktivních a skutečných postav, které se v díle objevují, autor letmo zmiňuje také sebe. A tak se může stát, že po přečtení Rekreace leckdo začne pochybovat o existenci Andruchovyče samotného. Výbornou práci odvedl překladatel Tomáš Vašut. Vzhledem ke stylové pestrosti textu se nejspíš nejednalo o lehký úkol. Vedle současné normativní i nenormativní ukrajinštiny se v díle vyskytuje archaický jazyk diaspory, poruštěný sociolekt podsvětí (promluva mafiánů i v češtině zachovává ruskou syntax), nejrůznější dialektické, slangové a argotické výrazy. Vítaným nástrojem pro zpřehlednění románu a přiblížení ukrajinských reálií české čtenářské obci by mohl být slovníček pojmů, který nicméně v knize chybí. A tak pro informaci, kdo byl např. Bandera nebo Doncov, nezbývá než se obrátit na odbornou literaturu, nechce-li se čtenář ochudit o narážky a hříčky přesahující text díla. Rekreace je ale především románem postmoderním, nabízejícím vtipnou a inteligentní zábavu i ve své prvoplánové rovině.

Jurij Andruchovyč: Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha, přel. Tomáš Vašut, Burian a Tichák, Olomouc 2006, 114 s.