Moskoviáda spolu s Rekreací, Perverzí (Perverzija) a Dvanácti obručemi (Dvanadcjať obručiv) tvoří tzv. pilíře novodobé ukrajinské literatury. Jejich autor, Jurij Andruchovyč, je dnes – slovy z jeho medailonu na festivalu Měsíc autorského čtení – „jakýmsi patriarchou mladších ukrajinských spisovatelů a jednou z tváří, které Ukrajinu představují ve světě“.

Ukrajinský básník na moskevské procházce
Svéráz Moskoviády vychází z umístění děje do hlavního města ještě Sovětského svazu, do okamžiků blízkých jeho rozpadu. Vše se odehrává během jednoho dne a průvodcem i hlavní postavou je ukrajinský básník Otto von F. Proč takto neukrajinské jméno? Jistě jako jeden z přehršle odkazů, z příznaků tohoto odrazu pokřiveného vypouklinou zrcadla, v němž se onen úžasný básník zhlíží a do kterého vsazuje svůj příběh nešťastného putování, propadání se na společenském žebříčku až kamsi pod infrastrukturu města, tunely metra i stoky kanalizace.

Jurij Andruchovyč psal Moskoviádu pod dojmem vlastního moskevského pobytu, ovšem reálný dojem byl zřejmě jen startujícím momentem. Jaký svět autor zahlédl? V sedmém patře koleje obývané literáty všech svazových republik: „Po chodbě už nějakou dobu šmejdí zdejší postavičky, všechno to vlastně jsou spisovatelé […], ale spíš než literární tvůrce připomínají literární postavy, přičemž postavy z literatury grafomanské, ukuchtěné podle nudných receptů velké realistické tradice.“

Verbální palba v dlouhých dávkách
V knize se odehrává zoufale tklivá postmoderní klauniáda, výsměšná do všech úrovní a struktur zároveň a parodická do vlastních i cizích řad. Hlavní klaun je vůdce tragického chóru, jenž bezostyšně ukazuje do historie i niterné mytologie, opulentně vzývá zavedené legendy a staví pomníky. Střídavě se nezřízeně opíjí, nekorektně, bez úcty chmatá po slavných jménech i skutcích. Propadá se do podzemí, ocitá se mezi spodinou společnosti, je najímán kágébáky, naslouchá mu smyšlený ukrajinský král. Potká vrcholné představitele několika režimů a odhalí světové spiknutí.

„Směšnohrdinský epos“, pojmenovává formu Alexej Sevruk
A také „román zasvěcení“ či „lázně ducha“. Též sebepožíravá procházka v teráriu impéria. Von F. eviduje příznaky rozpadu, ale drolí se přitom i jeho nitro. Myšlenkami je na hranici života země ohrožované mocenskými nároky, primitivismem a bezostyšností ruského uchvatitele i vlastním masivním postkoloniálním komplexem: „Říká se, že v tomhle městě žije milion Ukrajinců. Moskva je tedy největším ukrajinským městem na světě. … Ale jak ty místní Ukrajince rozeznat? Vždyť za posledních tři sta let jsme se drsným seveřanům vnějškově dost přiblížili.“

Jurij Andruchovyč v obleku Otty von F. je křikloun, pijan a slaboch nesmírně prozíravý, nesmiřitelně filozofující, trefně glosující. Při jeho tanci se tají dech i zvedá žaludek, zaplavují vlny obdivu i studu. Není divu, že autor Moskoviády je uznávaný a nejen v prostoru současné ukrajinské prózy obdivovaný. Skvělý překlad jeho díla do češtiny tak čteme s požitkem a nepokrytou závistí vůči rozměru ukrajinského literárního potenciálu.