Komiksových adaptací klasických děl světové literatury se každoročně objeví několik a až na čestné výjimky (namátkou Crumbovo zpracování povídek Franze Kafky) to bývá zjednodušující a bez invence. Lépe to dopadá, když se komiksový kreslíř chopí díla méně známého, které může uchopit poněkud svobodněji – jako se to povedlo Pascalu Rabatému v nedávno česky vydaném komiksu Ibikus s románem Alexeje Tolstého Něvzorovova dobrodružství. Adaptuje-li se takto poezie, obvykle to končívá rozevlátými kresbami, které více než komiks připomínají knižní ilustrace.

Francouzské nakladatelství Petit a Petit se takto v roce 2006 pokusilo pojmout některé básně „prokletého“ básníka Arthura Rimbauda (1854–1891), jednoho z těch čítankových autorů, kteří gymnazistům v hodinách literatury vadí nejméně, byť je spíš fascinuje jeho bohémský život mezi šestnáctým a devatenáctým rokem věku než poezie samotná. Možná, že za úsilím francouzského nakladatele stál právě pokus o oživení zájmu o Rimbaudovu poezii. Pro projekt byla oslovena trojice renomovaných komiksových scenáristů (z nich je asi nejznámějším Kris, autor několika komiksových alb o historických událostech, naposledy mimochodem o československých legiích v Rusku) a třináct kreslířů, kteří se pustili do „překreslení“ třinácti básní převážně z Rimbaudova raného tvůrčího období. Výběr to asi nebyl náhodný, protože zpracovat vrcholná díla jako Sezona v pekle a Iluminace by asi pro komiks byl příliš nevděčný úkol.

Komiksoví adaptátoři se z Rimbaudových básní převážně snažili získat nějaký příběh či alespoň pointu. Dobře to dopadá, když zůstávají v básníkově době: například Tommy Redolfi a scenárista Céka v adaptaci básně U muziky, která svého času reagovala na francouzskou maloměstskou bohorovnost v době prusko-francouzské války, vykreslují poklidnou (a zároveň trochu pokryteckou a nudnou) atmosféru nedělní vycházky do parku, kterou pointují pohoršujícím obrazem jak od Maneta. Skoro se zdá, že čím více se kresba soustředí na podstatu textu (jakkoliv pak hrozí riziko popisnosti), tím lépe, jak o tom svědčí jednoduchá a doslovná sekvence veselých milostných hrátek podle básně První večírek (Kris/Antoine Ronzon). To samé platí o Chudácích v kostele (Kris/Emmanuel Linderer) a o podobně ilustrativním Spáči v údolí (Céka/Sophie Chaurmandová), básni, která sama obsahuje překvapivou pointu. Aktualizace do současnosti v případě básně Román (odehrává se na plážové diskotéce) je bohužel příliš prvoplánová a ve finále působí jako z nějakého magazínu pro pubertální dívky, stejně problematické je i zasazení do „překvapivého“ kontextu, když abstraktní Hanbu nechají scenárista Mathieu Gambella a kreslíř Chandre vypravovat Jacka Rozparovače při „práci“ na jedné oběti.

Někdy zůstává trestuhodně nevyužita možnost ozřejmit kontext jednotlivých básní, který je jinak vysvětlen v životopisných poznámkách (je cenné i sympatické, že provázejí téměř každou položku). Když se tedy takto dozvíme, že báseň o oloupeném kněžím Tartuffův trest je reakcí na setkání s náhle pobožným bývalým Rimbaudovým milencem a kumpánem Paulem Verlainem, následuje prostinká veselá povídka o tom, jak pokryteckého a nadutého biskupa oberou v lese loupežníci, která se se zmíněným kontextem zcela míjí.

Jinak je soubor přehlídkou tvorby u nás vesměs neznámých autorů, a to jak těch, kteří vyznávají realistickou kresbu, tak karikaturistů; svého favorita si tu může najít každý. Pro mne osobně bylo nejsilnějším zážitkem zpracování básně Ples oběšenců, jejíž název posloužil i jako titul českého vydání (originál se spokojil s pragmatickým Poemes de Rimbaud en bandes desinées): expresivní barevná kresba Emmanuela Murzeaua má v sobě něco z hororu i francouzského naturalismu a převod mnohovýznamové strašidelné básně do drastické momentky z veřejné popravy původní dojem nekazí a přidává k tomu další, velmi konkrétní děsivý obraz.