Posledně jsem poodhalil Vaší Královské Milosti panoráma svých vztahů se ženami. A teď trochu o mých vztazích s KGB. Doufám, že Vaše Nebeskost ví o této instituci aspoň něco. A když ne, tak si uděláte určitou představu na základě mého následujícího vyprávění.

Jde o to, že do mého životopisu byla nastražena časovaná bomba. Můžu dokonce i zemřít (v což skoro nevěřím), ale ona stejně jednou vybouchne. Prvnímu literárnímu historikovi, který na mě jednoho krásného dne náhodou něco vyštrachá v právě odtajněných archivech, srdce zaplesá radostí. I na mě. Protože nejsem první ani poslední.

O existenci firmy zvané KGB se každý občan naší veselé říše dozví již v raném věku. Ten název jsem poprvé uslyšel, jak si vzpomínám, tak v šesti nebo sedmi letech. Z nějakého důvodu jsem si v paměti navždy zachoval prvotní dětský pocit, který jsem z toho slova měl: pocit něčeho neřestného, slizkého a násilnického, něčeho velmi podobného výrazu „kurvapíča“ (což byl jeden z výrazů, jimiž mou slovní zásobu v tomto věku s nemalou intenzitou obohacovala ulice).

Ale zde lyrika končí, Vaše Královská Milosti. Nepovinná pauza před vyhlášením toho hlavního.

S léty se toho o světě a o svém možném místě v něm dozvídáme stále víc. Tohle jsem, kupříkladu, já ve věku mezi sedmnácti a dvaadvaceti, tedy ve svých studentských letech. Básník-nonkonformista, příznivec čistého umění, ctitel starého malířství a nejnovější rockové hudby, částečně se zájmem o hinduismus Ramačarakovy školy, později první sblížení s křesťanstvím, zkrátka docela tradiční varianta hledání a pochyb bohémské mládeže v soumraku impéria konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Neopomenul jsem žádnou příležitost zdůraznit svou nevíru ve shora vnucený řád, v komunistické ideály (teď se tomu můžete smát, Vaše Věčnosti, ale tehdy to opravdu bylo předmětem nebezpečných diskusí!). Současně jsem se po celou dobu snažil nalézt určité styčné body s realitou. Hledal jsem nějaký vlastní osobní prostor, způsob, jak zůstat v tom oceánu sraček bez poskvrny. Výčet mých tehdejších autorit a symbolů víry byl také dost výmluvný a tradiční: Rilke, Hesse, Márquez, Borges, a pak zničehonic Vladimír Solovjov…

Tohle byl můj tehdejší svět, docela čistý a nevinný až hanba, můj ohraničený okruh, a někde tam vně slídilo KGB, kohosi prohledávalo, očmuchávalo, zatýkalo, vypovídalo a deportovalo, ale to nejsou hrátky dle mého gusta, to všechno bylo pro mě, vychovaného a vypučelého na védách a barokních koncertech, na Tarkovského filmech a Apollinairově poezii, příliš malicherné. A co je koneckonců na tom, že můj vzdálený děda byl kdysi za okupace okresním náčelníkem policie, později příslušníkem divize SS Galizien, a že zahynul ve čtyřiačtyřicátém na bitevním poli? Stejný děda, který byl už roku 1918, ještě ani ne osmnáctiletý, rotmistrem Ukrajinské haličské armády.

Žil jsem si ve svém kruhu, který KGB obcházelo. Občas se převalila nějaká jakoby varovná vlna, lehounký záškub hodně uvolněných otěží, první zvonění v divadle podlosti před hanebným představením. Tu vyhodili z fakulty mého známého malíře, protože u zkoušky řekl, že návrh nové ústavy nečetl a ani se ho číst nechystá. Pak zase jiný známý malíř všeho nechal a zničehonic se objevil až v Tallinnu, jako by tam už byla cizina. A tady, ve čtvrtém patře fakulty, jsou věčně zavřené dveře s nicneříkající tabulkou „Pervyj otděl“. Proslýchalo se, že za těmi dveřmi leží každý z nás úplně průhledný ve svém osobním svazku, obsahujícím všechny údaje, které im périum nutně potřebuje. Vědí tam o nás dokonce i to, co o sobě nevíme ani my sami.

Uplyne ještě několik let. Určitě si tam o mně vedli nějaké záznamy. V práci, kam jsem nastoupil po studiích, i na vojně. Z vojny jsem se vrátil již s několika úspěšnými publikacemi. Už mě znají jako básníka. Moje kniha už brzy spatří světlo světa!

Když tu jsem najednou zaslechl jejich blízký a neodbytný dech. Signály už nebyly pouhé signály, po prvním zvonění přišlo druhé. Ve vydavatelství, kde se chystá moje první kniha, dělá redaktor polohlasné narážky, že se o mě zajímali. Že se na mě informovali. Abych to měl na zřeteli. Protože se stává leccos. Neminou ani dva měsíce a už mám první schůzku. To se rozumí, že ne se slečnou. Se dvěma v civilu. Banální předvolání na vojenskou správu (tohle slovní spojení Vám jistě musí být známo, Vaše Královská Mužnosti), po němž následuje hodinový rozhovor v zevnitř zamknuté učebně civilní obrany. Podstata rozhovoru je stará jako sám svět: pokoušení. Nechtěl byste nám náhodou, Otto Vilhelmovyči, pomáhat v naší nelehké práci? To bych nechtěl, děkuji za projevenou důvěru. A pročpak, jestli můžeme vědět? Protože… ééé… nemám na to povahu. Také s vámi nesdílím některé názory. Jaké názory? No, náboženské třeba. Ale jste přece vlastenec? Hm, to jsem, ovšem. Pakliže jste skutečný vlastenec, musíte nám pomáhat. Promiňte, ale nemusím. Budu si raději dělat svoje. Jako vlastenec. A vy si také hleďte svého. Hodně štěstí. To jsme si nemysleli, že jste ke své vlasti tak lhostejný, Otto Vilhelmovyči. Nu což, vyvodíme z toho stran vaší osoby jisté závěry. Vyvozujte. To je vaše právo. Dostáváte peníze za to, že vyvozujete závěry.

Knížku tehdy přece jen vyjít nechali. To mi dělalo největší starosti. A když vyšla, byl jsem nesmírně šťastný. Ale, jak se ukázalo, hra teprve začínala, a já blbec jsem ji považoval za skončenou, ba co víc, za vyhranou. Dokonce jsem se rozhodl být šlechetný a přísně dodržovat gentlemanská pravidla. Nikomu jsem se tedy ze své první (a jak jsem si tehdy myslel, také poslední) schůzky nevyzpovídal.

Ale oni mezitím pracovali, pronikali do hloubky, rozpracovávali verze a zkoumali možnosti. Informovali se na mě v Kyjevě, Moskvě, Praze, Krakově i Vídni, obtěžovali rezidenty v Americe. Přečetli si mou knihu. Vypracovali analýzu. Tak uběhlo něco přes rok.

Zazvonilo potřetí. A zase banální předvolání na vojenskou správu. Přitom musím poznamenat, že se jedná o šestaosmdesátý rok, moskevská věrchuška už plánuje oblevu a demokratizaci, ale státní bezpečnost to zatím nebere vážně, právě naopak, vykládá si to jako pokyn shora k nové aktivizaci. Jako že nastává čas nastoupit do útoku na celé ideologické (haha!) frontě.

Tentokrát si na mou skromnou a skutečně apolitickou osobu vymysleli celý flexibilní a víceúrovňový plán. Jako by stříleli z kanónu po vrabci. V té samé učebně na vojenské správě mě opět přijal civil, pro změnu jiný. Začal vychvalováním mé knihy. Že prý jeho ženě (haha!) se to moc líbí, a ačkoli on se v poezii příliš nevyzná, literárnímu vkusu své ženy naprosto důvěřuje. Pak mi navrhl přečíst si rukopisy několika dalších málo známých básníků, že prý bych pro něj mohl v písemné podobě zpracovat něco na způsob recenzí: zda ti lidé mají talent, zda lze dané rukopisy považovat za poezii a zda je v nich obsaženo nějaké zdravé a pozitivní jádro. A vyndal ze svých desek jakési poznámkové bloky. Ne, povídám, to si zase pěkně schovejte, tomu já se nevěnuju. Jsem básník, povídám, ne recenzent, s teorií literatury jsem obeznámen dost bídně, nedokážu rozeznat oxytonický rým od rýmu paroxytonického.

Ale to nemusíte brát z pohledu teoretika, Otto Vilhelmovyči, zaměřte se na to jen tak, od srdce, prostě jak to cítíte. Ne, povídám, z toho nic nebude. Srdce – to je velká záhada. Škoda, Otto Vilhelmovyči, velká škoda. Ale to nevadí. Velké věci se nedělají narychlo. Sejdeme se příští týden. Všechno si v klidu zvážíte a prohloubíte si teoretické znalosti. Ale na tuhle ponurou budovu s plynovými maskami už zapomeneme. Setkáme se raději… ééé… třeba před obchodem Nábytek, jo? A ještě jedna věc: z čirého přátelství vás moc prosím, abyste nikomu nic neříkal. To patří k téhle práci, chápete?

Proč, zeptáte se mě, Vaše Královská Spravedlnosti, proč ses s ním za týden zase sešel, čubčí ocase? To ses, trhane, nemohl vykašlat na všechny ty jejich intriky, zhrdnout vším tím špinavým pinožením a jednoduše tam nejít? Vždyť neříkám, žes na ně měl hodit bombu nebo zastřelit jejich generála či snad založit tajnou organizaci, to ne. To neříkám a ani to nežádám. Ale nedostavit se na tu podlou schůzku, to jsi, lajdáku, snad mohl?

Mohl jsem, Vaše Milosti, mohl jsem tam nejít. Ale myslel jsem, že bych tak projevil svůj strach, svou slabost. Rozhodl jsem se nesnažit se ze souboje vyvléci, ale naopak mu kráčet v ústrety. Strach jsem z nich měl ale stejně. Mystický strach z nejhrozivější síly impéria. Síly tajemné a nelítostné, profesionální a ozbrojené.

Takže za týden jsme si sedli za zavřenými dveřmi v apartmánech společnosti Nábytek (Proč právě tam? Kdo jim dal klíče? Koho a jak tam přiměli ke spolupráci?), kouříme a povídáme si. Tato schůzka trvá pět hodin. Bojuji jako lev. Až se divím a nezaujatě obdivuji sám sebe, jak důstojně, moudře a spořádaně se držím. Ale on už má nové trumfy. Vytahuje na světlo Boží dopis, anonymní epištolu, psanou na stroji, poslání, jak se říká, se spoustou gramatických a stylistických nedostatků, jehož adresátem není nikdo jiný než První Tajemník Okresního Výboru. Ve zmíněném dopise vyjadřují „znepokojení občané“ své rozhořčení nad tím, že „synkové a vnuci“ fašistických pochopů, ukrajinských policajtů, si žijí v našem až přespříliš humánním sovětském státě, jako by se nechumelilo, a jeden z nich, vnuk známého zločince, náčelníka kolaborantské policie von F., se dokonce „dal na spisovatelství“, dokonce už mu v Kyjevě vyšla nějaká nepřátelská kniha. Copak je na tomhle světě spravedlnost, ptali se na konci dopisu „znepokojení občané“, děti a vnuci komunistických odbojářů.

Umíte si představit, Otto Vilhelmovyči, říká můj nový přítel, co by se stalo, kdyby mí lidé na stranickém okresním výboru tohle svinstvo včas nezachytili? Co kdyby se třeba dostalo do rukou našemu debilnímu prvnímu tajemníkovi? A ten by ho poslal dál po vertikále, nějakému zasranému náměstkovi, který den co den prošoupává kalhoty na své bezvýznamné židli a sní jenom o tom, jak by mohl zadusit, zničit a pošlapat něco nadaného a opravdového, třeba vás? Že si to neumíte představit? Stalo by se tohle, Otto Vilhelmovyči: nejprve by na vás udeřili článkem v nějakém okresním plátku. Skandál! Vnuk válečného zločince, na jehož rukou ulpěla nevinná krev sovětských lidí! Z práce byste byl odejit. O dalších knihách byste si mohl nechat nanejvýš zdát. Začal byste se nuzně protloukat životem, obklopen všeobecným opovržením a nenávistí, dost možná byste začal pít. A zde, Otto Vilhelmovyči, zde by se na vaší cestě objevili jiní činitelé. Dobrodinci, kteří jsou už dávno na výplatních páskách cizích tajných služeb. A vás, uraženého na sovětskou vládu, by naverbovali bez ohledu na vaše vlastenectví. Bojím se na něco takového jen pomyslet, Otto Vilhelmovyči, ale, chvála Bohu, mí věrní chlapci tento paskvil zachytili a teď, to vám slibuji, najdeme a potrestáme ničemu, který to napsal! Přísahám na svou důstojnickou čest! Ale to musíme držet pospolu, Otto Vilhelmovyči, musíme si pomáhat. Ještě jim ukážu, s čím se bude potýkat každý, kdo by chtěl škodit nadaným básníkům a celé naší těžce zkoušené kultuře! Drahý Otto Vilhelmovyči, podejte mi ruku!

Děkuju, povídám, příteli můj v neviditelných výložkách, že jste tuhle ohavnost zachytili, ačkoliv nemůžu zcela vyloučit, že jste ji nesesmolili vy sami. Ale vzhledem k tomu, že mám o našich statečných orgánech až příliš vysoké mínění, než abych byť jen připustil, že se můžou zabývat tak primitivním a brutálním vydíráním, prosím vás, nedovolte mi, abych se ve vás rozčaroval, přijměte mé srdečné poděkování a pusťte mě s Pánembohem, abych si šel po svém.

Můj zrozpačitělý mecenáš těžce vzdychl a povídá: počkejte tu ještě aspoň čtvrt hodinky, stejně jsme tady prožvanili už spoustu času, já mezitím zatelefonuju generálovi a podám mu hlášení o výsledcích naší besedy. Proč jsem jen v tuhle chvíli neodešel? Proč jsem netrval na svém, že ne, že nemám čas a basta, už jsme se napovídali až do omrzení, nakouřili jsme se, šmytec, na shledanou! Ale ne, zatracené vychování a vybrané mravy mi v tom zabránily. Abych řekl pravdu, tak mi ho dokonce bylo trochu líto, tolik se chudák nadřel a prd.

Ale ukázalo se, že s nimi nelze mít soucit, Vaše Milosti. Za čtvrt hodinky se jako vichr přiřítil jiný, dvakrát tak velký a velmi agresivní. Jak jsem si později uvědomil, byla to názorná ukázka banálního triku se dvěma policajty – hodným a zlým. Hra kontrastů. Tak tedy, druhý přechází do bleskového útoku. Krev vašeho dědy, válečného zločince, víří a bouří ve vašich žilách, mladý muži. Jak vidím, jste nepřítelem naší vlády, zatím pouze skrytým nepřítelem. A s nepřáteli se nesmíme mazlit. Připravte se na velké a krušné nepříjemnosti. Osobně zařídím článek o krvavých zločinech vašeho dědy, který vyjde po celé republice. Následně se objeví další článek, tentokrát o antisovětské podstatě obsahu vaší knihy. Mimochodem, slyšel jsem, že ve vydavatelství vám leží nějaký rukopis? Můžete si pro něj zajet do Kyjeva. Váš rukopis nevyjde! Naposledy se vás ptám: budete nám pomáhat nebo ne? Donnerwetter!

Ohledně svého dědy nemám ve všem úplně jasno, ale z některých rodinných vzpomínek vím, že ve své policejní funkci udělal víc dobrého, než nač se ve svých funkcích zmohli vaši enkávédističtí předchůdci a učitelé. Hodně lidí zachránil před vyvezením do Německa nebo dokonce před popravou a měl kvůli tomu neustálé střety a konflikty s německou okupační správou. Byl to totiž bojovník, voják, a ne fízl jako někdo tady. Pokud jde o antisovětský obsah mé knížky, rád bych si přečetl literárního vědce, který to dokáže. Samotného by mě to zajímalo. A do Kyjeva pro rukopis se nechystám, protože mi ho stejně na váš rozkaz pošlou. Co se týče toho ostatního, dělejte co umíte, usekněte mi třeba hlavu, ale svého práskače ze mě neuděláte. Práskači, říká první, ten milý, ti nespadají do naší kompetence. Práskače mají na starost fízlové. Jak jste si o nás vůbec mohl něco takového pomyslet, Otto Vilhelmovyči. My s žádnými práskači neděláme, spolupracujeme s lidmi, kteří nám dobrovolně pomáhají. Inženýři, lékaři, vysokoškolští docenti, umělci, architekti, historici. I spisovatelé. Všichni do jednoho vlastenci. Ale dost už o tom. Mám takový návrh. Sejdeme se zase za týden, co říkáte. Proč bychom se měli rozčilovat a zlobit. V klidu si to všechno promyslete. Zhodnoťte perspektivu, zvažte všechna pro a proti. Neradi bychom vám zničili život, čestné slovo, Otto Vilhelmovyči.

Mně jste taky sympatický, říká druhý, a i on je najednou mírnější. Kdyby přišla válka, stejně do toho půjdem bok po boku, neříkejte, že ne, Otto Vilhelmovyči. Máme jen jednu vlast, tak o čem se tu bavíme?

V duchu jsem se těm řečem vysmál, ale copak odsud můžeš odejít a prásknout za sebou dveřmi? Slušné vychování a vybrané mravy jsou tu nade všecko. Dobře, povídám, když za týden, tak za týden, ale jsem si jist, že své rozhodnutí nezměním. Můžeme si tak nanejvýš popovídat o poezii. O sylabotonice, volném verši a daktylských rýmech.

Odešel jsem a oni dva tam zůstali.

Ukázalo se, že jsem jim ten týdenní odklad neměl dávat, Vaše Osvícenosti. Zatímco já celý týden požíval rozličné tvrdé alkoholy a neusiloval o nic jiného, než abych na to všechno zapomněl a nemusel o ničem přemýšlet, oni neseděli se založenýma rukama. Analyzovali, hledali, studovali… Zobecňovali určitá fakta. A připravili si na mě nový trumf. Trumfové eso…

Všechno ale začalo postaru. Zase ta samá prodejna Nábytek, zase ten samý první. Kouříme, žvaníme. Začal mi malovat fantasticky sladké vyhlídky. Jak budu jezdit do ciziny na festivaly poezie. Jak mi obstarají vlastní bydlení. Jak budou moje knížky vydávat v Kanadě a ve Státech, kde, jak se ukázalo, mají svoje ukrajinská vydavatelství, a ne ledajaká. Prostě dolce vita! A já na to odpovídal, že mi takové situace jsou známy z praktického života. Když chce kluk přefiknout mladou holku, naslibuje jí hory doly, pak si o půlnoci v křoví udělá svoje a sbohem, lásko černooká.

V tu chvíli se do mě s hromy a blesky pustí druhý. Proč, do prkenný vohrady, mrháme na toho usmrkance tolik času?! To je nám nějaká básnická superstar! Pověz nám radši, jak se tvoje máma jmenovala za svobodna? Tak a tak, odpovídám. Takže tvůj druhý děda, matčin otec, taky válečný zločinec, který se účastnil trestných výprav, je živ a zdráv, a ty za ním jezdíš dvakrát do měsíce, ty nepřátelské plémě!

A pak: na stůl, mně před oči, položil fotografii mého druhého dědy, mladého, třicetiletého, v nějaké uniformě, nejspíš divize Galizien.

Tak co, jablko nepadá daleko, triumfuje druhý, spadla ti čelist? Koukej, naše milá superstar, hned zítra tvýho milovanýho dědečka seberem. Je ho za co obžalovat, svědky máme, bude soud! Kolik že mu je let, říkáš? Sedmdesát čtyři? Mohl by tu samozřejmě ještě pobýt, ale kvůli tvrdohlavýmu vnukovi ho čeká oprátka. C’est la vie.

A v tu chvíli mi, Vaše Milosti, poprvé došla slova. Jen jsem si představil soudní síň, maminku v černém, zaslechl jsem čísi mechanický hlas: „soudní usnesení o vykonání rozsudku“. A svůj dlouhý, předlouhý život s věčnou vinou v nitru.

Sem s papírem, říkám. Div netancovali, ačkoliv navenek vypadali klidní. Tehdy jsem napsal ten nejostudnější diktát v životě. O tom, že se „zavazuji dobrovolně pomáhat“. Že za účelem konspirace budu užívat krycí jméno…

Co třeba „Rimbaud“? navrhuje první, protože já vůl jsem mu předtím vyprávěl o svých oblíbených básnících. Ne, odpovídám, nesmím pošpinit velké jméno, nechci. A co „Arthur“? napovídá druhý (někde se doslechl, dobytek, že Rimbaud se jmenoval Arthur!). Pro mě za mě „Arthur“. Dobrá, načmáral jsem to tam.

No, úlevně vydechl druhý, gratuluju, Otto Vilhelmovyči, konečně jste vykonal rozumný čin a správný, humánní krok. Ať si váš drahý dědeček žije třeba sto let, co je nám po něm? Nadále budete pracovat s ním, ukázal na prvního, mě neznáte. Hlavně si zvykněte, uklidněte se. Vždyť váš život bude odteď bohatší a zajímavější. Pamatujte si, že nejste první ani poslední. Taková už je naše práce.

S tím jsme se rozešli, jen první z nich mi předtím udělil některé technické pokyny. Například, všimnu-li si na své poštovní schránce v levém horním rohu malého křídou nakresleného kroužku, jako někdy dělají děti, znamená to, že se musíme sejít. V takovém případě mu mám zatelefonovat a, aniž bych uvedl své příjmení nebo vůbec jakékoliv příjmení, domluvit si na určitém místě setkání.

Ale tak se tolik netrapte, Otto Vilhelmovyči, budeme se scházet jen zřídka, nanejvýš tak jednou za tři měsíce, a ve všem ostatním vám dáváme svobodu, skládejte verše, poslouchejte hudbu, mimochodem, můžeme vám sehnat kvalitní západní nahrávky, zajeďte si na dovolenou, prostě žijte a užívejte si! A pamatujte, že teď jste pod naší stálou ochranou. A přísně dodržujte tajemství, protože jinak… Pro nás neexistuje nic jako promlčecí lhůta. Ale to nebudeme rozebírat.

Samozřejmě jsem, Vaše Královská Milosti, to peklo-pekloucí nevydržel ani dvacet čtyři hodin. Zdálo se mi, že za mnou odevšad slídí, odposlouchávají mne pomocí telefonů i větracích šachet a pod okna mi přistavují podezřelé vozy se zvláštním vybavením. Teď to teprve začalo!

Ještě jsem nikoho nezradil ani v narážce, ještě jsem nikomu nic nezpůsobil, a přece jsem se už cítil jako Jidáš, viděl jsem dokonce uschlou větev stromu, na němž se dozajista pověsím. Skřípěl jsem zuby jako zatracená duše a užíral se výčitkami. A neviděl jsem před sebou žádné východisko.

Už na druhý den jsem porušil uložené podmínky. Zajel jsem k svému nejbližšímu příteli, došli jsme spolu daleko do pole, a tam jsem se mu vyzpovídal ze všeho, co se mi v posledních týdnech stalo. Z trávy trčely podezřelé chrpy, vypadaly trochu jako mikrofony. V koruně pokroucené třešně byl, jak se zdálo, ukryt radar.

Když jsem mu všechno vypověděl až do konce, Petro se zachmuřil, trochu zamyslel a řekl mi toto:

„Proč jsi nepřišel dřív, hned když tě začali zpracovávat? Všechno bych ti vysvětlil, poradil bych ti, co s tím, na něco bychom spolu přišli. Pro nás pro všechny platí jedno zlaté pravidlo: nepodepisovat žádné jejich papíry. Ať se děje cokoliv, nepodepisovat! S dědou mohli prostě blufovat. Měl jsi hrát vabank. Teď už je ale pozdě – podepsal jsi. Nějaké východisko však existuje vždycky a všude. Hraj o čas, oblbuj je, snaž se, abys pro ně nebyl zajímavý. Soustřeď se na sebe, vyhýbej se novým kontaktům a piš básně, které to všechno ospravedlní. Pij, ale neutop se v tom; neradi pracují s opilci, je to pro ně riskantní. Uplyne nějaká doba a když uvidí, že tady jim pšenka nepokvete, dají ti pokoj.“

Petro zářil jako apoštol, v poli se stmívalo, slunce se ukládalo ke spánku, a já si tehdy uvědomil, Vaše Milosti, že oni vždy využívají naší nesvornosti, kterou jsem však svou zpovědí přemohl a nejsem už více sám.

Několikrát se od té doby na mé poštovní schránce objevil malý, křídou nakreslený kroužek. Rád bych věděl, kdo ho nakreslil. Domovnice, pošťačka? Někdo ze sousedů? Nebo anděl strážný v neviditelných náramenících a s majorskou hvězdou osobně? Kdy? O půlnoci, když duchové vycházejí na noční? Nebo až se třetím kohoutím zakokrháním, ve chvíli, kdy celá pekelná garda mizí pod zemí?

Několikrát jsme se setkali v jistém konspiračním bytě. Kouřili jsme, mluvil jsem o ničem. Nikoho jsem nezradil, nikoho neprodal – ani drobet, ani co by se za nehet vešlo, dokonce ani bezděčně; Bůh, má poslední naděje, všechno vidí, ať mě tedy On soudí. Nic jsem pro ně už nenapsal, můj protějšek na mě mohl tlačit, jak chtěl. Pil jsem tehdy opravdu hodně, ale to už je moje soukromá věc. Záchytky byly mým politickým azylem.

Tehdy se impérium už začínalo drolit. Snad při našem třetím setkání jsem nekompromisně žádal úplné ukončení našich vztahů. Řekl jsem mu, aby mi zařídil schůzku s jejich generálem, kterému vyložím všechno o tom hnusném vydírání, slíbil jsem, že se obrátím na tisk (ano, nyní jsem tiskem vyhrožoval já!), do Kyjeva, do Moskvy, protože všechno má své meze, a já na těch mezích právě stojím. Zdálo se, že měl přece jen naděláno, protože rozhodil rukama a řekl, že mi generála sežene, ale svůj slib nesplnil a nadlouho zmizel. Teď jsem uháněl já jeho, telefonoval mu a naléhal na něj, ale on se vymlouval na stálé služební cesty. Skrýval se přede mnou. Po ulicích chodil s vysoko zvednutým límcem kabátu a s kloboukem naraženým do čela.

A až za rok, v létě osmaosmdesátého, mi sám zatelefonoval, už bez tajného znamení, docela obyčejně jako normální člověk, aby si se mnou domluvil schůzku. Uzavřeme to, řekl. Na druhý den, aniž bychom někam zašli, mi prostě v jedné postranní uličce oznámil, že naše styky jsou ukončeny. Můžu se pokládat za zbaveného všech závazků, kromě jediného: uchovávat v tajnosti náš, jak řekl, neúspěšný pokus o spolupráci. Tento poslední slib slavnostně porušuji teď, Vaše Milosti, při psaní tohoto dopisu. Nechovám to v tajnosti. Amen.

Na nikom jsem se neprovinil. Dědovi, jenž nedávno zemřel, jsem neřekl ani slovo, i když ten chudák nejspíš nějakou hrozbu z jejich strany vycítil a před smrtí si mě velice přál vidět. Stihl jsem bohužel přijet až na pohřeb.

Provinil jsem se sám na sobě. Tím, že jsem přicházel, když mě zvali. Že jsem jim z bezmezné vychovanosti podával ruku a měl za to, že i oni jsou lidé, byť zmrzačení. Že jsem napsal ten papír, podepsaný přihlouple nabubřelým jménem, jež od té doby nenávidím, papír, který až dosud žloutne, bledne a tlí kdesi tam, v jejich archivech, ale existuje, je důkazem mé slabosti, svědkem mého duševního zmatku a mých rozpaků.

Tohle je tedy má zpověď, zpověď mnohonásobného hříšníka, Můj Králi, jen Vás chci prosit za odpuštění.

Jurij Andruchovyč: Moskoviáda. Přel. Miroslav Tomek a Alexej Sevruk, Fra, Praha, 2015, 232 s.