Dílo Christiana Morgensterna, dodnes velmi ceněného básníka, mělo mnoho podob a bylo do určité míry i projevem převládající poetiky v době kolem přelomu století, výrazem zčásti módních filozoficko-religiózních proudů a v neposlední řadě i odrazem úbytku básníkových fyzických sil, způsobených zákeřnou nemocí. Je absurdní, že právě menší část jeho textů, ona groteskní lyrika, přerostla svým významem, hlubokým humorem a osvěživou poetickou silou ostatní sbírky, v nichž sám Morgenstern spatřoval těžiště své práce. Jeho teosofický světonázor, přijatý ke konci života, mnohdy přímo zatemňoval pravý smysl, význam a objektivní podtext jeho grotesek. Zastiňoval zejména Morgensternovu snahu prozkoumat samu podstatu jazyka jako básnického nástroje, jako prostředku dorozumění a svébytného fenoménu. Sám říkal: „Měšťáctvím rozumím to, v čem se člověk dosud cítil v bezpečí. Měšťáckou je především vlastní řeč. Naším prvořadým úkolem je zbavit jazyk měšťáckosti.“ Byl si vědom, že jazyk nás omezuje: „Hranice mé řeči jsou hranicemi mého světa,“ jak zní známý Wittgensteinův citát. Svým rozbíječstvím chtěl Morgenstern především otřást naivní důvěrou v jazyk a hlavně ve světový názor, jejž tento jazyk produkuje. Ale záleželo mu jen na tom, aby odboural falešné a vratké jistoty, ne aby dezorientoval.

Jedna z velmi charakteristických Morgensternových básní se jmenuje Trychtýře. Je to groteska sama o sobě, krátký a humorný záblesk autorovy hravosti.

DIE TRICHTER

Zwei Trichter wandeln durch die Nacht.
Durch ihres Rumpfs verengten Schacht
fließt weißes Mondlicht
still und heiter
auf ihren
Waldweg
u.s.
w.

Pokud je tato báseň správně přečtena, lze už z její fonetiky soudit na jaksi zúženou podobu jejího korpusu, jak o tom ještě bude řeč. Jde o sestup od osmislabičných prvních dvou veršů (čtyřstopých jambů) k dvojslabičnému verši trochejskému, který ovšem autor zapsal rafinovaně, ale všeobecně srozumitelně, jen zkratkou u.s.w., tedy und so weiter, a tak dále. Tento tvar se snažili zachovat všichni překladatelé.

S básní si například Ludvík Kundera poradil následovně:

TRYCHTÝŘE

Dva trychtýře jdou nocí tmou.
Tělesnou jejich úžinou
protéká měsíc
neustále
na jejich
cestu
a t.
d.

Emanuel Frynta vyměnil měsíc za lunu a úžinu za poetickou průlinu:

Dva trychtýře jdou noční tmou.
A trupů úzkou průlinou
jim luna slévá
světlo stále
na cestu
lesem
a. t.
d.

Egon Bondy, další z překladatelů Morgensterna, volí naopak místo úžiny či průliny zcela prozaickou díru:

Dva trychtýře se nocí berou.
Zúženou jejich trupu děrou
měsíční světlo
tiše stále
proudí na
cestu
a t.
d.

Josef Hiršal zachovává větší přesnost, uvádí sice opět na scénu Fryntovu lunu, ale zůstává raději jako ostatní u skuliny a zdánlivě nevyhnutelného zakončení atd. podle německého usw.:

Dva trychtýře jdou noční tmou.
Těl jejich úzkou skulinou
proudí jas luny
klidně, stále
na cestu
lesem
a t.
d.

Na papíře mají všechny uvedené básně tvar trychtýře, i graficky se tedy kolářovsky proměňují v cosi optického.

Překlady Trychtýřů se postupem času staly prubířským kamenem vynalézavosti a nápaditosti nových řešení, která se více či méně zdařile odchylovala od původního textu a mnohdy už měla s vlastní Morgensternovou nonsensovou tvorbou méně společného. Některé pokusy by bylo taky možné zařadit do provokativně nemravných volných veršovánek. Takový byl třeba jeden z převodů Petra Komerse. Ten se mimochodem velkou měrou zasloužil o cenné vydání 21 proslulých Morgensternových básní ve 179 českých překladech 36 autorů, které vyšlo roku 1996 v nakladatelství VIDA VIDA za odborné spolupráce básníka, kritika a fejetonisty Josefa Bruknera pod názvem Morgenstern v Čechách.

Jak tedy vypadá toto dílko v lehce frivolním překladu Komersově?

Dvě trychtýřky tmou noční kráčí,
luny svit se jim do škvěr tlačí
šimraje přitom jejich frajtr,
v cestu jim stéká
(k)und
so
w

kde závěrečné atd. zůstává oproti předchozím řešením v německé podobě. Ostatně s tímto problémem si někteří poradili i jinak, např. samotný Komers uvádí v jiné své verzi

Pár trychtýřů se lesem šine,
luna jim svítí po pěšině
zúženým tělem
za večera
tiše a 
jasně
et
c.

Nespoutanou hravostí přetéká rovněž Morgensternův fascinující text Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců. Jeho šibeniční měsíce jsou statickým výčtem novotvarů, půvabně odvozených ze zoologie. Josef Hiršal je přetvořil v dramatickou černou komedii. Pedant se jistě bude ptát: Je to ještě Morgenstern?

Připomeňme si nejprve, jak se řeknou měsíce německy: Januar, Februar, März, April, Mai, Juni, Juli, August, September, Oktober, November, Dezember.

Morgensternův text Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců má tedy tuto podobu:

WIE SICH DAS GALGENKIND DIE MONATSNAMEN MERKT

Jaguar
Zebra
Nerz
Mandrill
Maikäfer
Ponny
Muli
Auerochs
Wespenbär
Locktauber
Robbenbär
Zehenbär

Ludvík Kundera se striktně drží Morgensternovy předlohy a vychází ze zoologických názvů existujících zvířat. Lehké proměně podrobuje jen měsíce červen/červec a prosinec/prasinec – tady je jeho převod:

Jelen
Úhoř
Hřebec
Dudek
Majka
Červec
Červotoč
Sršeň
Zajíc
Hříbě
Lenochod
Prasinec

To Egon Bondy si dovoluje vykročit z přísného daného rámce a přichází s nápaditějšími názvy, opouštěje občas bohorovně i říši zoologie a drže se zvukomalebnosti názvů fiktivních měsíců:

Jelen
Úrok
Přes zem
Buben
Klepem
Čeřen
Červoněc
Prsten
Za tři
Řemen
Psychopad
Sirotčinec

Občasného scenáristu, textaře a rockera z kapely Intimní život Michala Bureše inspirovala koncem 80. let Morgensternova hravost ke zdařilému úletu do oblasti nápadité zvukomalebné fantasmagorie:

zleden
úmor
mřezen
blben
kleten
čertvem
krvenec
trpen
zámří
řiťjen
zblitopad
hrozinec

Josef Hiršal ovšem přistoupil k šibeničním měsícům zcela svobodně z pozice anekdoty, přičemž jednotlivé názvy spojil do prostořekých dvojic, zachovávaje v nich jen jedno dvě písmenka:

Sněden
úhoř.
Vezem
buben.
Svět ten
čert vem!
Na věnec
lupen.
Lháři,
lži jen!
Tys dopad!
Blázinec.

Pěkný příklad morgensternovského pokušitelství. Označení nonsensová poezie je tu zcela na místě.

Literatura:
Josef Brukner, Petr Komers: Morgenstern v Čechách, vida vida, 1996
Christian Morgenstern: Beránek měsíc, Odeon 1965, 1989, překlad Josef Hiršal
Christian Morgenstern: Šibeniční písně, SNKLHU 1958, Světová četba sv. 162, překlad Josef Hiršal
Christian Morgenstern: Šibeniční písně, Labyrint 2010, překlad Egon Bondy