Básník a filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930–2007), po několik desetiletí známý jako živá legenda českého undergroundu, patřil ještě ke generaci, pro niž byla jistá znalost němčiny samozřejmostí. Přes poválečný odpor mnoha Čechů k němčině Zbyněk Fišer této hysterii nepodlehl ani po únoru 1948, který mimo jiné přispěl svou trochou i k tomu, že ze surrealistického epigona Fišera se stal Egon Bondy – „totálně realistický“ básník podzemní edice Půlnoc.

Bondyho převody Morgensterna byly po celá desetiletí především hrabalovskou legendou, pravda však je, že v únoru roku 1951 vyšel (zřejmě v počtu čtyř exemplářů) výbor jeho morgensternovských překladů jako šestý svazek edice Půlnoc. On sám prý na své překlady, které byly dlouhou dobu téměř neznámé, pohlížel s odstupem doby kriticky jako na hřích mládí.

Až roku 1955 se dostaly do rukou Josefu Hiršalovi, kterému je předal Bohumil Hrabal. Na veřejnost pronikly jednak díky inscenaci Šibeničních písní v brněnském divadle Husa na provázku v roce 1994, a později díky vydání svazku Morgenstern v Čechách v uspořádání Petra Komerse v roce 1996. V nakladatelství Labyrint vyšlo v roce 2010 již 2. vydání všech 78 textů Šibeničních písní z pera Egona Bondyho.

Ukázky z unikátních morgensternovských překladatelských počinů Egona Bondyho začněme groteskní básní Koleno, jež má podle autorova vlastního travestického komentáře do jisté míry zobrazovat neúnavné putování principu dobra za sebou samým, přičemž je málem zahubeno zlem (viz první dva verše druhé strofy):

KOLENO

Jde světem samotné koleno.
Je koleno, nic víc!
Není strom! Není poleno!
Je koleno, nic víc.

Ve válce sloužil jeden muž,
ustříleli ho za to.
Koleno nezranili už,
jak bylo by bývalo svato.

Teď chodí samotné, koleno.
Je koleno, nic víc.
Není strom. Není poleno.
Je koleno, nic víc.

V originále pojal toto téma Morgenstern takto:

DAS KNIE

Ein Knie geht langsam durch die Welt…
Es ist ein Knie, sonst nichts!
Es ist kein Baum! Es ist kein Zelt!
Es ist ein Knie, sonst nichts.

Im Kriege ward einmal ein Mann
erschossen um und um.
Das Knie allein blieb unverletzt –
als wär’s ein Heiligtum.

Seitdem geht’s einsam durch die Welt…
Es ist ein Knie, sonst nichts.
Es ist kein Baum, es ist kein Zelt.
Es ist ein Knie, sonst nichts.

Josef Hiršal pojal oproti Bondymu nezraněnou svatost z jiného úhlu pohledu, slovo Zelt mohl správně převést jako stan, když přehodil slovosled a zachoval tak rým jde/ne. A pohrál si taky se slovem šrám, přičemž trojsouzvuk stan/svatostan/šrám je možné bezpochyby označit za skvělý nápad:

Koleno samo světem jde.
Jen koleno, víc nic.
Není to strom! Stan taky ne!
Jen koleno, víc nic.

Ve válce byl kdys jeden muž
prostřílen sem a tam.
Jen koleno, jak svatostan,
nechytlo ani šrám.

Od těch dob samo světem jde.
Jen koleno, nic víc.
Není to strom, stan taky ne.
Jen koleno, víc nic.

Je možné, že původní Zelt je u Morgensterna poněkud vynucený rýmem ke slovu Welt, a proto nelze Bondymu jeho koleno/poleno jistě vyčítat. A Zbyněk Sekal, který údajně svého času prohlásil, že musí Morgensterna přeložit lépe než Bondy, zavedl do textu očekávané řešeto, z rýmu se ještě vylhal poměrně zručně, ale následující dvojice „voják pad/akorát“ už pokulhává a slůvko „nějak“ je tu očividně jen do počtu:

Ve válce jeden voják pad,
rozstřílený jak řešeto.
Koleno vynechali akorát –
jak bylo by nějak zakleto.

To Emanuel Frynta pojal obtížné místo nápaditěji, i když jisté vazby už dnes vnímáme jako archaické; ovšem pasivní participium „neskoleno“ je opravdu skvostné:

Ve válce kdysi jeden pán
byl střelbou rozerván.
Neskoleno jen koleno
jak svátost vyšlo z ran.

V této souvislosti můžeme snad i řešení E. A. Saudka nazvat až přehnaně zaumným:

Byl kdysi v boji jeden pán,
skrz naskrz zastřelen.
Jen kolen zůstal zachován,
jak byl by posváten.

Zajímavé bude srovnání skutečně rozmarné básně Rýma v překladu Bondyho, Kundery, Frynty a Hiršala. Egon Bondy pojal Rýmu velmi svižně:

RÝMA

Rýma skáče po terase,
oběť už si hledá, zdá se.

Už skáče, na rtech úsměšek,
na osobu jménem Pešek.

Pan Pešek řekne hned: hepčí!
a do týdne se nezlepší.

Zatímco v originále máme nachlazeného pana Schrimma, Ludvík Kundera přivádí na terasu pana Böhma – inu proč ne? Málem to však mohl být pan Halas:

Rýma se krčí u terasy
a oběť moudře vybírá si

– a vrhá se pak s halasem
na muže jménem Josef Böhm.

Hepčí! pak Böhm hned promptně dí.
A má ji nejméně 5 dní.

Morgenstern si naopak pohrává se souzvukem Schrimm/Grimm, přičemž české Hepčí! v němčině znázorňuje pro nás choulostivým slovíčkem Pitschü!

DER SCHNUPFEN

Ein Schnupfen hockt auf der Terrasse,
auf dass er sich ein Opfer fasse

– und stürzt alsbald mit großem Grimm
auf einen Menschen namens Schrimm.

Paul Schrimm erwidert prompt: Pitschü!
und hat ihn drauf bis Montag früh.

Jiná půvabná veršovánka Estetická lasička v sobě skrývá jedno úskalí: v poslední strofě je slovo „raffinierte“ rozděleno na „raffinier“ a „te“, takže překladatel by měl rovněž pracovat s děleným rýmem. Většině se to také podařilo:

DAS AESTETISCHE WIESEL

Ein Wiesel
saß auf einem Kiesel
inmitten Bachgeriesel.

Wisst Ihr
weshalb?

Das Mondkalb
verriet es mir
im Stillen:

Das raffinier-
te Tier
tat´s um des Reimes willen.

Egon Bondy si s děleným rýmem „raffinier-te Tier“ poradil tak, že vzniklo rýmované sousloví vykutá-lená filuta“, ale rým to není zdaleka ideální:

ESTETICKÁ LASICE

Lasici
v podivné posici
zřím u potoka sedící

Víte-li
proč?

To sdělí
mi Potratek
v stínu:

Ta vykutá-
lená filuta
dělá to vše kvůli rýmu.

Martin Ryšavý neměl s děleným rýmem na první pohled žádný velký problém, když místo „rafinovaná“ rozdělil slovo „la-sice“, ale vzniklý rým přece ještě dost pokulhává:

Lasice
seděla si, a sice
na kameni v rybníce.

Co je ukryto
v tomhle za háček?

Lunáček
prozradil mi to
jednou tiše na ni:

Ta rafinovaná la-
sice to vše dělala
kvůli rýmování.

Josef Hiršal byl jako obvykle zcela lehkonoze nad věcí, spojení „přehumor-ný tvor“ se rýmuje dobře:

Lasička
seděla maličká
na kraji lesíčka.

Máte vy
k tomu klíček?

Mně měsíček
tajemství
sdělil v šprýmu:

Ten přehumor-
ný tvor
tak činil kvůli rýmu.

K tomu snad lze jen dodat: že Morgensternův Mondkalb, doslova „měsíční tele“, je jednou Potratek, jindy Lunáček a zase jindy prostě měsíček, u Bondyho v jedné verzi dokonce Půlnoční myš a u Petra Komerse skřet či skřítek atd., je prostě překladatelským tajemstvím, licencí a má sto dalších záhadných důvodů. Způsobitel je tu: Morgenstern Pokušitel.

Literatura:
Josef Brukner, Petr Komers: Morgenstern v Čechách, vida vida, 1996
Christian Morgenstern: Beránek měsíc, Odeon 1965, 1989, překlad Josef Hiršal
Christian Morgenstern: Šibeniční písně, SNKLHU 1958, Světová četba sv. 162, překlad Josef Hiršal
Christian Morgenstern: Šibeniční písně, Labyrint 2010, překlad Egon Bondy