Morgensternova báseň s názvem Dva kořeny je součástí sbírky Šibeniční písně a o její překlad se kromě Josefa Hiršala a Egona Bondyho pokoušeli například také Vladimír Holan nebo Josef Brukner.

V podání Vladimíra Holana znějí Dva kořeny ještě poněkud nehotově, jako by se básníkovi do překladu této úsměvné lesní epizody bůhvíjak dvakrát nechtělo:

DVA KOŘENY

Dva velké staré kořeny
hovoří, nudou zmořeny.

Co zašumí ve vrcholech,
to dole skřípe zuby ech.

Veverka při tom, ať tak dím,
punčochy teplé plete jim.

Dí jeden: knig. A druhý: knag.
Což dost je pro den takjaktak.

Josef Hiršal si s oběma pantáty v lese poradil, jako by to byly pohádkové bytosti:

Dva kořeny se pod jedlí
ke klepům z lesa sesedly.

Co do vrcholků vítr vnes,
zde dole přijde na přetřes.

Veverka, teta stoletá,
punčochy přitom doplétá.

Knik, pípne ten a knak zas ten.
A vystačí s tím celý den.

Ovšem ani v originále nejde o bůhvíjak hlubokomyslný lesní potlach:

DIE ZWEI WURZELN

Zwei Tannenwurzeln groß und alt
unterhalten sich im Wald.

Was droben in den Wipfeln rauscht,
das wird hier unten ausgetauscht.

Ein altes Einhorn sitzt dabei
und strickt wohl Strümpfe für die zwei.

Die eine sagt: knig. Die andre sagt: knag.
Das ist genug für einen Tag.

Zatímco z Hiršalova překladu je cítit pravou morgensternovskou hravost, lehkost a poetiku, Egon Bondy nezapře už v prvních řádcích sklon k poněkud prozaičtějšímu nazírání na běh života v lese pod jedlí:

Dva kořeny v lese leží,
baví se, jak život běží.

Co nahoře šumí v listí,
to se tady dole zjistí.

Veverka plete punčochy,
pro ty dva staré lenochy.

Ten jeden řekne knik. Ten druhý knak.
Druhý den pokračují pak.

Bondy tu dole pod jedlí dává slovo – stejně jako Hiršal a Holan – kořenům, zatímco v originále by spolu mohly také promlouvat punčošky, možná jazykem pletací jehly: knik a knak. Německá gramatika totiž řadí kořen i punčochu mezi feminina. Je logické, že takovým „kořenkám“ by Morgenstern přisoudil větší sklon ke klepům. Josef Brukner vidí celou věc velmi pohodově a uzavírá ji dokonce v závětří lesních malin:

Dva kořeny kdes pod jedlí,
do mechu tiše usedly.

O tom, co v špičkách šumí les,
popovídat si chtějí dnes.

Veverka pro ty starochy
na větvi plete punčochy.

„Och,“ řekne jeden, druhý „ach“,
a končí hovor v malinách.

Zůstaňme ještě v přírodě. V básni Voda se překladatelé s různým úspěchem věnovali námětu vodního toku, který údajně podle Morgensterna vykazuje všechny znaky nerozumného přírodního fenoménu a není třeba se jím dále hlubokomyslně zabývat. Jde zjevně o okamžitou básnickou invenci, byť tomuto živlu poněkud nepřející. Ale každému, co jeho jest, a radujme se tedy alespoň z toho, jak pěkně se logický kruh této hříčky uzavírá:

DAS WASSER

Ohne Wort, ohne Wort
rinnt das Wasser immerfort;
andernfalls, andernfalls
spräch’ es doch nicht anders als:

Bier und Brot, Lieb und Treu –
und das wäre auch nicht neu.
Dieses zeigt, dieses zeigt,
dass das Wasser besser schweigt.

Hlubokomyslná poetika Vladimíra Holana jako by s touto Morgensternovou lehce protiměšťáckou úvahou opět trochu nešťastně zápolila, využívajíc dokonce slova „lid“ a „strof“, která v originále nejsou, jako berliček:

VODA

Beze slov, beze slov
plyne voda věčných strof;

jinak být, jinak být,
řekla by jen jako lid:

„Pivo, chléb, láska, čest!“
Což je sotva nová zvěst.

Proto slyš, proto slyš,
voda ráda mlčí spíš.

Hiršalovo pojetí se víc blíží básníkovu trochu snad melancholickému pohledu na ubíhající tok: jsi tu, abys sloužil lidem a někdy snad i věrně neměnnému lidskému osudu: pivo, čest a láska, věrnost, na tom není co měnit. Jen pro staromilsky německé Bier, Brot, Lieb und Treu volí Hiršal české národovecké zvolání Paže tuž, vlasti služ!, které nám ovšem dnes už přijde skoro směšné, ale to je zřejmě záměr… Ovšem závěrečný obraz mlčící vody, která má řeč ryb, nemůže být poeticky výstižnější.

Bez slova, bez slova
plyne voda ledová;
míti hlas, míti hlas,
neřekla by nic než zas:

Paže tuž, vlasti služ! –
a to známe dávno už.
Proto líp, proto líp,
že ta voda má řeč ryb!

Existují ovšem i pokusy, nesoucí spíše znaky ne plně vyčerpávajícího či zčásti i nezdařilého převodu či neobratnosti a bezdůvodného odklonu od originálu. Bývají projevem jinak chvályhodné snahy si s tímto textem jen nezávazně pohrát a jako takové je třeba je taky brát. Jejich slabinou bývá zapojování vaty a berliček do textu ve snaze zvládnout choulostivá místa, kde by jinak rým buď vůbec nevznikl, nebo by jen pokulhával. Překlad Roberta Lubeny z 90. let 20. století, jinak rytmicky velmi zdařilý, lze z tohoto pohledu jistě zařadit tak trochu mezi hříchy mládí:

Mlčky plyne, mlčky plyne
voda, která nezahyne.
S hlasem téct, s hlasem téct
řekla by jedinou věc:

„Pivo, láska, věrnost, chleba!“
stará klišé – jich netřeba –
řeči plané, řeči plané,
a tak mlčet nepřestane.

Vedle odchýlení od původního významu („voda, která nezahyne“) či přehození slovosledu pouze proto, aby se dosáhlo lepší výchozí pozice pro následující verš („chleba – netřeba“) tu překladatel mění i význam sdělení („řeči plané“ / „a tak mlčet nepřestane“).

Zdařilejší, i když taky trochu nezávazně neumělý je jiný pokus z pera terapeuta, psychologa a občasného muzikanta Františka Janče z roku 1990. Vystihuje ovšem lépe polohu básně:

ani muk, ani muk
mlčí voda cestou z luk
kdyby ne, kdyby ne
řekla by jen povinné:

hlavně zdraví atakdál
a to by už každý znal
ona ví ona ví
proč se s námi nebaví

A na závěr ještě poněkud melancholičtější Jarní píseň šibeničního bratra. Možná tu jde už o povzdech člověka, který rozpoznal zhoubnost své nemoci…

GALGENBRUDERS FRÜHLINGSLIED

Es lenzet auch auf unserm Spohn,
o selige Epoche!
Ein Hälmlein will zum Lichte nahn
aus einem Astwurmloche.

Es schaukelt bald im Winde hin
und schaukelt bald drin her.
Mir ist beinah, ich wäre wer,
der ich doch nicht mehr bin…

Také Emanuel Frynta se pokusil přebásnit toto posmutnělé osmiverší do češtiny:

I k nám už vesna přilétla,
ó čase blaženosti!
Stébélko touží do světla
z červovy díry růsti.

Houpá se větrem toulavým
sem tam, tu dál, tu blíž,
a mně se zdá, že jsem zas tím,
kým nejsem dávno již…

Ale jako by tu ještě něco scházelo… a laskavá vesna ani toulavý vítr to nenahradí. U Josefa Hiršala se střetneme se souší a červivou ratolestí, se zlověstným viselcem – a hlavně zcela v duchu originálu: připadáme si jako ten, kým nejsme dávno přec! Také celkový lyrický výraz jako by byl v češtině ještě o stupínek povýšen:

I naši souš zříš rašit již,
ó jesti doba štěstí!
Stébélko chce zas k světu blíž
z červivé ratolesti.

Houpá se jako viselec
brzy sem, brzy tam.
A já jak ten si připadám,
kým nejsem dávno přec…

Literatura:
Josef Brukner, Petr Komers: Morgenstern v Čechách, vida vida, 1996
Christian Morgenstern: Beránek měsíc, Odeon 1965, 1989, překlad Josef Hiršal
Christian Morgenstern: Šibeniční písně, SNKLHU 1958, Světová četba sv. 162, překlad Josef Hiršal
Christian Morgenstern: Šibeniční písně, Labyrint 2010, překlad Egon Bondy