Dvacátý duben, poslední den Festivalu spisovatelů, přinesl v negativním slova smyslu opravdu mimořádný zážitek, a to v podobě debaty na Nové scéně Národního divadla s podtitulem „Válka je zkáza dobrých restaurací“. Moderátor Jiří Pehe úvodem přiznal, že neví, o čem by se diskutující na dané téma (citát z jednoho z Cantos od Ezry Pounda) měli bavit. Vyzval je tedy, ať nějak reagují a řeknou, co je v souvislosti s citátem napadá. Vladimír Páral, americký spisovatel původem z Dominikánské republiky Junot Díaz a angloamerický nakladatel Christopher Hudson tak učinili každý po svém.

Páral zálibně zavzpomínal na restaurace z dob minulých a zmínil i jednu rozbombardovanou, kterou měl možnost spatřit. Když se později diskuse úplně rozpadla, v jednu chvíli prohlásil, že ho to nebaví, vztáhl si radu, kterou Díaz uděloval americké studentce z publika, na sebe a začal hřímat proti americkým komerčním kulturním výdobytkům: zvolal, že Hollywood ničí svět a všichni čtou „sračky“. Pozdější podobně expresivní výlev na téma milostného života mladé generace měl navíc jistý hrabalovsky rozkošnický náboj.

Hudson rozvlekle popisoval, jak si k tématu vyhledával informace na internetu a učinil několik nahodilých pokusů zabrousit hlouběji pod povrch. Zmínil fotografii násilné scény před poklidně vyhlížející restaurací, která visí v muzeu, kde pracuje, a připomněl kontext básně, z níž titulní citát diskuse pochází. Ani jedno z toho však téměř nerozvinul.

Díaz usoudil, že téma, o kterém mají hovořit, je hrozné „a vezme nám z toho všechnu zábavu“. Vyzval tedy publikum, ať se ptá, na co chce, a Jiří Pehe neměl námitek. Výsledkem byla nesourodá směsice dotazů z publika a vágních odpovědí diskutujících, kteří se navíc všichni čas od času instinktivně vraceli k tématu jídla. Přidejme k tomu ještě Díazovy spíše plytké úvahy nad kapitalismem, o tom, jak máme všichni na krku něčí botu, případně nad postavením Afroameričanů ve Spojených státech: „To, že je Obama prezident, neznamená, že se mají dobře.“

Za zmínku stojí jeden tematický okruh, do kterého diskuse zabrousila, a sice postavení kultury ve Spojených státech i jinde, případně otázka, jak intenzivně se dnešní mladí lidé věnují kultuře. Díaz poradil americkým studentům, ať jednou týdně udělají něco, co má co dělat s uměním, a prohlásil, že dnešní kulturní instituce vedou tak tvrdý boj jako nikdy. Posléze jeden divák upozornil na to, že mnoho mladých v sále asi nikdy nečetlo Pounda, nad čímž si všichni povzdechli.

Nabízí se otázka, proč se pánové věcnou diskusí s plným využitím svých mozkových a osobnostních kapacit nepokusili mladým i starým nepřímo ukázat, proč je vlastně tak důležité – zjednodušeně řečeno – chodit do muzeí a číst básně Ezry Pounda. Namísto toho bohužel střídavě nudili a střídavě vyvolávali salvy nevěřícného smíchu, případně úžas: například když někdo z nich na konci vydechl: „Přežili jsme!“

Nutno ovšem říct, že to diskutující neměli lehké. Vina za fiasko, ve které se debata proměnila, padá na hlavu Jiřího Pehe. Pokud se mu téma, jež mu ředitel festivalu Michael March přidělil, nepozdávalo, neměl se do diskuse o něm vůbec pouštět. Nicméně když už tak učinil, měl se je pokusit nějak uchopit, připravit si na své hosty otázky a držet se jich. Jasně vedená diskuse by místy zabránila jejich zbytečnému ztrapňování a zbavila by je neférově těžkého úkolu vařit více než hodinu z vody.