11. kapitola
Za závěsem

Ještě tady nejsou: ani Robert ani Ivan. Večer se vrátila domů, aby se nenastydla. Přistoupila k oknu. Smrákalo se. Nebylo vidět daleko: všechno od jisté vzdálenosti tonulo v mlze a město vypadalo menší. Za tou hranicí pak bylo vidět jenom nějaké světýlko pouliční lampy, spíše se dalo tušit, proráželo odtamtud, jako přes spuštěný závěsy. Lidé rostou a města se zmenšují. Zdálo se jí, že před šesti lety bylo všechno větší, širší. Včera, když chodili po městě, tak měla dojem, že se prochází po zvětšené maketě toho města, které si pamatovala. Stejně tak jí připadal malý i jejich byt. Na začátku osmdesátých let, když ho dostali od Pobjedy, se jí ty šedesát dva čtvereční metry jevily opravdu veliké. A lidi? Potkala cestou pár lidí, které znala, a všichni se jí zdáli větší, vyšší, silnější, jako by za těch šest let povyrostli.

Barvy se ztrácely. První zmizely ty z nejvzdálenějších částí města, hned za modrošedou stěnou mlhy. Tam už mokré červené tašky splynuly s okolím. Poznat se daly jenom kontury: pravidelné linie střech se střídaly s nepravidelnými liniemi zničených domů, domů koster. V jedné části podél řeky bylo takových domů hodně. Jako by se ztrácením barev mizelo i město a teď se to šíří směrem k ní.

V pokoji u zdi ještě ležely dvě nerozbalené tašky. Přišla k jedné z nich, otevřela ji a našla miniaturní bloček, do kterého si zapisovala telefonní čísla. Zkontrolovala si číslo: znala ho zpaměti. V Berlíně by ho nekontrolovala. Vrátila bloček zpátky do tašky a odešla na chodbu k telefonu. Zvedla sluchátko a pak se zarazila. Určitě je doma...

…Byl to Ivan. Ucítila alkoholický dech. Začala běsnit. Doma je sotva druhý den. Mohl přece alespoň pár dní počkat. Neměla se sem ani vracet.

„Pil jsi?“ řekla.

„Ne,“ odpověděl.

I podle hlasu bylo jasné, že pil. Pletl se mu jazyk.

„Dva, maximálně tři,“ opravil se, jako by si i sám uvědomil podobu svého hlasu. „Vyprávěl jsem ti o tý bolesti ve ztracený noze. No, vidíš: o to jde. Jenom když se napiju, tak to přestane. Zkoušel jsem i prášky. Nezabíraj. Kde je Robert?“

Zase ztracená noha. Používal ji jako štít. Co mu na to říct? Nejlíp nic. Ale kam až to může zajít? Kde jsou hranice, pokud jsou? Utratil jsi veškerej důchod!? Jo, bolela mě noha, ta ztracená. Nebo: Neměl jsi ho mlátit. Neměl, ale ta noha... Nebo: Zabil jsi člověka? Sám to chtěl, mě se nikdo neptá, jak mi je. Moje noha... Někde se už musí udělat čára. Nebo odejít.

„Byl tady a pak zas vyběh. Měl by se vrátit každou chvíli. Večeře vystydla,“ řekla.

„To bys nevěřila, jak to zabolí.“

„Budeme večeřet, nebo počkáme na Roberta?“

„Počkáme,“ řekl a sedl si na gauč.

Byla naštvaná i na Roberta. Rozhodl se ostříhat, aniž by mu to dovolila. Kdyby mu to sama navrhla, určitě by nechtěl. Zvlášť se ostříhat takhle, na nulu. Ivan usnul. Seděl, hlava mu spadla na stranu.

Robert přišel o deset minut později. Otevřel vchodové dveře. Ze schodiště se ozvalo třísknutí. Průvan někde přibouchl okno. Ivan se probudil.

„Robert?“ zeptal se.

Kývla hlavou.

„Musim si s nim promluvit,“ řekl Ivan.

Dovečeřeli. Ivan a Robert seděli za stolem, zatímco Sáňa skládala talíře.

„O čem?“

„O všem,“ řekl Ivan.

V hlase mu bylo ještě víc poznat, že pil.

„Podivej!“ řekl. „Musim ti nějaký věci objasnit. Tady byla válka.“

Robert přikývnul. Jen těžko se držel, aby se nezačal smát.

„Vydíralo se i dostávalo. Myslim...“ pokračoval. „Dobře, tak je to v každý válce, tak i v týhle. To, co potřebuješ vědět: my jsem to dělali pro vás, pro děti. Abyste se měli líp. Ty si moc dobře nepamatuješ, jak bylo před válkou, co?“ „Ne,“ řekl Robert.

„Dobře. To je jedno. Ale todle je důležitý, tadle válka,“ řekl, sehnul se a dělal něco pod stolem.

Nebylo jí jasné, co dělá. Sundal si protézu a položil ji na stůl mezi sebe a Roberta.

„A víš, co je todle?“ zeptal se.

„Noha,“ řekl Robert.

To už přehnal. Teď už to vážně přehnal. Nejdřív alkohol a teď tohle. Co bude dál? Sundat si protézu a ukazovat jí před televizí jako suvenýr.