Málokdy máme možnost přečíst si dobrou balkánskou detektivku. Je až s podivem, jak slabě je tento žánr v jihovýchodní Evropě pěstován. Asi nejznámější píšící autorkou v tomto regionu je patrně chorvatská spisovatelka Irena Vrkljan. Nicméně pokud bychom chtěli Čuvare mostova (Hlídače mostů) charakterizovat jen jako detektivku, nebyli bychom přesní ani z poloviny. Román je zároveň existenciální sondou do poválečné chorvatské vesnice kdesi u bosenských hranic.

Hlavním hrdinou je policista Filip, který se svou rodinou utekl z bosenské vesnice, kterou za války obsadili Srbové. Dostal od nového chorvatského státu dům pro sebe, svou ženu, syna a starého otce ve vsi, z jejíž poloviny byli zase vyhnáni místní Srbové Chorvaty v roce 1995. Jednoho dne dostane Filip za úkol vyjasnit zmizení jednoho z novoosídlenců (jak výborné paralely s neutěšenými poměry v českém pohraničí v letech 1945–1948). Jedná se starého muže, který jednoho dne odjel do nejbližšího města na zdravotní vyšetření a už se nevrátil. Filipovi se postupně daří rozkrývat velmi složité až nepřátelské vztahy v rodině zmizelého i mezi ním a sousedy. Práce na vyšetřování se neuvěřitelně vleče, ale Filip svou vskutku pečlivou a důkladnou prací nakonec zjišťuje, že starý muž nevydržel tlak rodiny na nucený odprodej bývalého bosenského majetku a následné plánované stěhování do Záhřebu. Stařík se tak vydal sám do Bosny, do obce, odkud v roce 1992 museli utéct, aby v klidu zemřel u dřevěného mostu odnikud nikam, který sám kdysi postavil na základě bosenské víry, že kdo postaví most bez ohledu odkud kam, učiní veliké dobro. Případ se tak podaří úspěšně dokončit, ale jakýsi pocit zmaru nad celou oblastí i dobou neustále přetrvává a visí nad zemí i lidmi jako černé mračno, které brání slunečním paprskům proniknout k zemi.

Celý detektivní příběh je vyprávěn velmi sugestivně, při popisech Filipových úvah (román je psán z posice vševědoucího vypravěče) jako bychom přímo viděli myšlenky, které se Filipovi sunou po nervových drahách. Stejně tak výborně je popisováno depresivní a svým způsobem zničující prostředí znovuosídlené vsi, v níž jsou téměř všichni bez práce a jedinou zábavou mužů je pití a občasné rvačky a ženy zas jen dřou v napůl zničených nově osídlených domech po Srbech. Příběh se navíc odehrává na přechodu podzimu a zimy, takže ona syrovost země po občasném sněžení a následném tání z knihy přímo čiší. Jako drobnosti doprovází hlavní příběh několik drobných odboček (příjezd krajinských Srbů do vsi, z níž byli vyhnáni, aby si prohlédli bývalý majetek; deprese Filipova otce a jeho pokus o obnovení včelínů apod.), které ale v podstatě tvoří hlavní podstatu románu, kterou bylo přiblížit čtenářům pravou podstatu následků války v každodenním životě vyhnanců, který je vlastně jen řetězcem menších či větších traumat.

Josip Mlakić potvrdil, že jej můžeme řadit mezi nejlepší bosensko-hercegovské prozaiky, kteří se ve 21. století objevili na literární scéně. Mlakić je vskutku brilantním a sugestivním vypravěčem. To, že si pro popis traumatizujících každodenních následků válečných konfliktů na území bývalé Jugoslávie vybral žánr detektivky, dokazuje, že si je jistý svou schopností vystavět příběh, vybudovat atmosféru a zároveň lehce experimentovat. Patrně nebudeme přehánět, když Josipa Mlakiće označíme také za největší současnou naději chorvatsky píšících bosensko-hercegovských spisovatelů.