Thomas si zalezl do polozbořeného domu, ze kterého dosud ještě nestřílel. Ze všeho nejvíc měl totiž rád práci „na tenhle způsob“. Schoval se pod kousek střechy, která ještě nějakým zázrakem držela, a čekal. Uvolnil jednu tašku, ale jen tolik, aby mohl prostrčit hlaveň své ostřelovací pušky. Z tašky také ještě odlomil malý kousek a pak tudy protáhl optiku zbraně. Hlaveň zbraně mířila shodně s trámem a díky tomu byla v jeho stínu: instruktor, který je učil základům ostřelování v Cizinecké legii, totiž nejvíc ze všeho trval na tom, aby se při maskování využívalo světla a stínu. Ten chlápek vypadal jako cokoliv jiného než jako voják: hubený, malý, plešatějící, neustále mrzutý. Thomasovi zpočátku připomínal spíš tramvajáka než instruktora v tak pověstné organizaci, jakou Cizinecká legie byla. Navíc trpěl také silným revmatismem a neustále si sebou nosil gumový polštářek naplněný teplou vodou a termosku. Nicméně když viděli, jakými různými způsoby probíhal jejich výcvik, jak se mu podařilo zasáhnout cíle, které byly pouhým okem sotva viditelné, už si z něj nikdo srandu nedělal: dokonce ani ten jeho polštářek a termoska, kterou stále vláčel sebou, jim v takovýchto chvílích nepřišly ani trochu směšné.

Na svém novém místě čekal několik hodin: mohl během té doby trefit bez problémů dva vojáky. Ale ne, dneska se mu chtělo trefit něco lepšího: dostat jednoho ostřelovače, o němž byl přesvědčen, že je začátečník. Thomas byl velmi dobře vycvičen: mohl čekat hodiny bez hnutí, dokonce si nemusel ani zapálit cigaretu.

Všude byl klid. Stíny každým okamžikem tmavly a přechody světla a stínu už byly skoro nepostřehnutelné. Na obzoru se mezi tmavými a nejasnými konturami Vranice a kouskem nebe, které mohl Thomas zahlédnout, rychle blížil olověný soumrak. Rychle se ochlazovalo, tak si natáhl bundu. Pomalu ho to venkovní mrtvo začalo unavovat, tak se rozhodl, že si trochu odpočine. Přešel na opačný konec podkroví, který z muslimských stanovišť nebyl patrný a zapálil si cigaretu. Už pár hodin si žádnou nezapálil a tak teď vší silou natáhl kouř. Pak ho vypouštěl dírami ve střeše, ze které po detonaci hodně tašek spadlo. I druhý konec výjevu byl klidný. Kolem vrcholků hor, které odsud mohl vidět, se začala kupit mračna. Byla nezvykle bílá a čistá a míchala se s kousky sněhu, který se tu a tam ještě nacházel. Městečko vypadalo jako prokleté: ani na jedné straně se nic nepohnulo, ani zvuk nepřicházel.

Ticho rozřízl až výstřel a chraptivý zvuk zvonu. Thomas se zadíval na dlouhý žár cigarety, který mu skoro připomínal trámy hořících domů, když z nich stoupá dým. Zvon ještě dlouho přerývavě dozníval a jeho zvuk se pomalu ztrácel, jako by se jednalo o smrtelnou křeč. Čekal odpověď z druhé strany, ale nic se neozývalo. Thomas se pokoušel zjistit, proč tentokrát nikdo neodpovídá. Muslimští ostřelovači se často bavili tím, že stříleli do zvonů, které byly po shoření střechy věže dobře vidět. Většinou tou střelbou do zvonu vyvolali zběsilou palbu z druhé strany, ale dnes nikdo nevystřelil ani náboj. Ani střelec, který trefil zvon, se už dál nehlásil, jako by se vystrašil tím, že z druhé strany nezaznělo nic.

Oharek vyhodil ven a vrátil se na své původní místo. Nejdřív papírovým kapesníkem očistil optiku a pak pomalu přejížděl puškou protivníkovy obrysy. Když byl dobře zkoncentrovaný, mohl Thomas přejít puškou kamkoliv, neunikl by mu jediný pohyb. Trochu ho i dnes, jako už mnohokrát, zmátl vlající hadr, který už tolikrát viděl. Klidně se vzdouvala ve větru, jeden kolíček už spadl, ale stejně nemohl přečíst nápis, který na tom kusu látky byl. Ale stejně dobře věděl, co tam stojí: bylo tam „faks helizim“. Když sem Thomas přišel, tak si prvních pár dnů myslel, že se jedná o nějakou divnou vlajku, až mu jednou někdo na základně ukázal na stole takový hadr, v němž byl zabalen chléb. Byl to úplně stejný kus látky, který tak často vídával na druhé straně. Pak mu vysvětlili, že se kdysi dávno prodávaly čistící prostředky, které se balily do pytlů udělaných z téhle látky. Když si je pak doma člověk rozpáral, měl z toho několik hadrů do kuchyně. Ale to už bylo dávno, řekli mu. Přičemž to „dávno“ bylo vysloveno velmi zvláštním způsobem. A to nejen tehdy: u těhle lidí slovo „dávno“ znamenalo spoustu věcí. Tímhle slovem taky končila řada rozprav plných žluče nebo nostalgie. Svou otázkou tehdy vyprovokoval celou jednou debatu o těch hadrech a stejně jako mnohokrát před tím se podivil reakci svých spolubojovníků. Zdálo se mu, že žádným jiným slovem nemohl rozpoutat takovou hádku mezi svými souputníky, jako právě dotazem na ten hloupý hadr. S velkým údivem zíral na své spolubojovníky, s jak velkým nasazením mluví o tom hadru. Chvilku působili strašně pateticky, ale potom se, jako by cítili ten patos, cynickými příklady snažili utišit svou bolest. Ale nejen tehdy: s tou trochou chorvatštiny co ovládal, byl častým svědkem podobných zvratů. To, čemu nerozuměl, mohl v klidu pochopit z výrazů jejich obličejů. Často byl překvapen banalitou tématu v kombinaci s vážností výrazů tváří kolem sebe. Napadlo ho tehdy: kdyby tu byl někdo, kdo nezná ani slovo chorvatsky, musel by z té rozčílené hádky o hadr nabýt dojmu, že se jedná nejméně o otázku života a smrti.

Zarazil se: do zorného úhlu se mu něco dostalo a jeho v první chvíli napadlo, že se zase jedná o nějaký hadr. Ale ona to byla vojenská košile. Viděl z ní jenom kousek, zbytek byl skryt za nějakými deskami. Zas ho napadlo, jak jsou ti lidé tady divní: ten z druhé strany z čisté zábavy střílí do zvonu i když mu muselo být jasné, že by na něj mohl z druhé strany někdo vystřelit. Byl si také jistý, že by většina jeho spolubojovníků bez rozmyslu pálila i na tu košili bez ohledu na to, že by se tím odhalili. Jim by ta hloupost přišla jako dobrý vtip. Občas mu všichni ti vojáci v tomhle údolí připomínali spíš partu kluků, která si chce hrát na válku.

Najednou mu do zorného úhlu vešel chlapec. Thomas se zarazil kvůli sotva postřehnutelnému stínu, který se najednou poblíž kluka objevil. Udělala ho růže, jejíž lístky se ve větru mírně vlnily. Když se Thomas posunul kousek doleva, chlapec už úplně vyšel zpoza rohu domu. Mohlo mu být tak sedm-osm let. V ruce měl plastovou lopatku na písek. (s. 45–48)