Jan Kravčík se v následujícím článku pokouší porovnat dvě stěžejní díla bosensko-hercegovské současnosti - dva romány autora Josipa Mlakiće.

Až se mlhy rozplynou
Zaměříme se na dvě dosud nejstěžejnější díla Mlakićova opusu. Válečný román Až se mlhy rozplynou (Kad magle stanu) je podle mnohých kritiků vůbec nejlepší chorvatskou válečnou prózou od konce válek v Chorvatsku a v Bosně. Přestože se jednalo o autorův románový debut, překvapil vytříbeností formy i stylistických postupů. Přímou válečnou zkušeností autora, svojí mozaikovitou strukturou, realistickým stylem, v němž ale nechybí lyrické popisy přírody, schopností několika detaily výtečně charakterizovat postavu, absencí jakéhokoliv levného patosu, ale také pečlivostí, s níž si všímá zvláštností válečné terminologie a jazyka obecně, se tato kniha podobá jinému, dnes již legendárnímu dílu Kratki izlet (Krátký výlet, Popovača 1997) Ratka Cvetniće, dalšího spisovatele bez “literárního rodokmenu”.

Josip Mlakić v ní čtenáři předkládá příběh veterána bojů ve střední Bosně Jakova Serdara, zotavujícího se z prožitých hrůz v psychiatrické léčebně, kterému doktor v rámci léčby posttraumatického syndromu naordinuje, aby sepsal své zážitky z války. Právě tyto drobné retrospektivní fragmenty kruté autopsie, prokládané vzpomínkami na dětství a doby předválečné, dají postupně vzniknout ucelenému příběhu, s jehož epizodami se hospitalizovaný Jakov vyrovnává.

Budeme-li se věnovat jednotlivým aspektům této prózy, jako první nás zaujme neuvěřitelná autenticita popisovaných událostí, které je však dosaženo za použití více než střídmých vyjadřovacích prostředků. Dalším nepřehlédnutelným prvkem románu Až se mlhy rozplynou je jeho intertextualita. Kromě úvodního Bulgakova nalézáme četné narážky na M. V. Llosu, S. Lenze, B. Okudžavu, M. Kunderu a zejména I. Andriće.

Jak napovídá název, ústředním motivem příběhu je mlha. Narážky na ni se táhnou jako pomyslná nit celým příběhem, je to vize, potažmo vzpomínka, která pronásleduje Jakova ve snech a které se nemůže zbavit. Prvek mlhy nalezneme i v Mlakićově druhém románu Živí a mrtví. Zde je však centrálním motivem tajemný oheň, hořící po nocích na vzdálených kopcích...

Živí a mrtví
Jestliže byl první Mlakićův román přijat takřka bezvýhradně pozitivně, v případě jeho druhé válečné prózy, knihy Živí a mrtví (Živi i mrtvi) tomu už tak nebylo. Ostrou kritiku si získal zejména v nacionalistických médiích, neboť se v něm dotkl dosud velice citlivého místa chorvatských dějin, a to druhé světové války, konkrétně bojů mezi ustašovci a partyzány. Román, odehrávající se opět ve střední Bosně, se opírá o dvě paralelní dějové linie. První pojednává o oddílu bosenských Chorvatů, který zůstane odříznut od svého velitelství a jemuž nezbývá než se pokusit probít skrz nepřátelské linie. Hlavní hrdina Tomo si během postupu přes nebezpečné území postupně vzpomíná, že v těchto místech se za druhé světové války odehrávaly kruté boje s partyzány, jichž se v řadách domobranců a společně s usta­šovci účastnil i jeho dědeček Martin. Druhou dějovou linii tvoří právě příběh Martinova decimovaného oddílu, odehrávající se o téměř půl století dříve.

Kniha je rozdělena do šesti částí – v pěti částech se střídá příběh z let devadesátých s příběhem z let čtyřicátých. V závěrečné části pak dochází k fatálnímu setkání obou skupin vojáků – mrtvých a živých – na hřbitově, jenž se nenachází na mapě a na kterém se nalézají hroby všech bosenských náboženství... Autor nám tak v hororovém hávu předkládá svou tezi, že všechny války jsou stejné a že jsou neodmyslitelnou a periodicky se opakující součástí historie, jež je cyklická sama o sobě.

V roce 2004 začal podle knihy Živí a mrtví natáčet debutující režisér Kristijan Milić stejnojmenný film, premiéru měl v květnu 2006. O realizaci projektů celovečerních filmů na motivy knih Až se mlhy rozplynou a Psi a klauni zase usiluje režisér Branko Ištvančić. Lze tedy jen doufat, že se jejich prostřednictvím s díly Josipa Mlakiće zanedlouho seznámí i širší česká veřejnost.