Rozhovor s Josipem Mlakićem o jeho dvou románech Kad magle stanu a Živi i mrtvi připravil Jan Kravčík

Jan Kravčík:Vím, že jste byl ve válce. Zažil jste osobně pád Bugojna a ostatní válečné udá­losti popisované ve vašem prvním románu?
Josip Mlakić: Mnoho věcí ze svých knih jsem zažil. Tím se dostáváme ke vztahu autobiografična a fikce, jenž je pro tenhle druh prózy neobyčejně důležitý. Za války jsem byl v městečku, ve kterém žiji. Jmenuje se Gornji Vakuf-Uskoplje a je vzdáleno asi dvacet kilometrů od Bugojna. Odehrávaly se tam krvavé a dramatické boje mezi Bosňáky a Chorvaty. Město vyšlo z bojů prakticky úplně zničené – dokonce mu přezdívali bosenský Vukovar. Tam jsem také byl při pádu Bugojna.

 JK: Existuje nějaký druh přetvářky v chorvatské válečné literatuře 90. let, který jste chtěl ve svém románu demaskovat? Mám na mysli falešné vlastenectví, válečné profitérství, chorvatské válečné zločiny, zkrátka věci, o kterých se nepsalo, které byly tabu...
JM: Na nic zvlášť jsem se nezaměřoval. Jenže chcete-li napsat přinejmenším korektní válečnou knihu, nějak samo o sobě se rozumí, že se ta specifická válečná mytologie demystifikuje. V principu jde o jistou literární čest. Možná by se něco takového dalo říct o románu Živí a mrtví, protože to je – mimo jiné – román s tezí, a to s tezí, která úzce souvisí s touto problematikou. Šlo mi o to ukázat válku jako brutální zlo, a ne jako nějakou hrdinskou epopej. Za tím účelem jsem sáhnul po žánrové formě hororu. Právě to mi dokonce jeden novinář z obskurního Hrvatského slova vyčetl – podle něj jsem tu hrdinskou epopej “pokálel”.

JK: Hovoříme-li o kriticích, všiml jsem si, že některým kritikům vadí z literárního hlediska naprosto irelevantní skutečnost, že jste absolventem strojírenské fakulty... Souhlasíte, že chorvatská literární kritika je předvídatelná a je závislá na osobních vztazích mezi autory?
JM: Ve většině případů je více než předvídatelná. Záleží, z jaké strany údery přijdou. Já žiji v jednom malém městečku v bosenské provincii, což je klasická outsiderská pozice, takže jsem ideální cíl pro trénování přísnosti kritiků, na což jsem si už ve velké míře zvykl. I když existuje jakési pravidlo, že by spisovatelé neměli odpovídat na kritiky, já si to nemyslím. Na některé se prostě odpovědět musí. Ale třeba o té kritice v Hrvatském slově můžu říci, že se mě vůbec nedotýká. Přikládat význam hloupostem je první krok k tomu, abychom je začali brát vážně. A je pochopitelně naprosto bezpředmětné hovořit o skutečnosti, že jsem profesí strojírenský inženýr, bez ohledu na to, že ta skutečnost má v souvislosti s psaním mnoho pozitivních stránek, dokonce bych se odvážil říct výhod. Zmíním jenom jednu. Protože jsem po léta pracoval v technickém oboru, naučil jsem se ctít základní princip té práce – věci nelze dělat polovičatě. To znamená naučil jsem se, že to co začnu, musím dokončit, protože v opačném případě jsem neudělal nic.

JK: Existuje nějaký rozdíl v přijetí vašich knih Až se mlhy rozplynou a Živí a mrtví u čtenářů v Chorvatsku a v Bosně?
JM: "Mlhy" byly v Chorvatsku i v Bosně přijaty stejně dobře, a Živí a mrtví jsou rovněž vnímáni podobně – reakce na ně jsou náležitě schizofrenní, od euforických, kladných ohlasů, až po skutečné malé procesy s knihou. S tím jsem já v podstatě spokojen, protože kniha, která alespoň trochu nerozvíří vodu, kniha, kterou čtenář vztekle nebo nábožně nezavře, ani nemusela být napsána.

JK: Literární historik Slobodan P. Novak píše, že je ta kniha “zdařilou kombinací válečné povídky a hororu s o něco méně metafyzickými vrstvami” než váš první román. Proč se mi zdá, že v ní právě naopak lze nalézt “metafyzických vrstev” víc?
JM: Tuhle otázku považuji za velmi podstatnou. Ze všech knih, které jsem napsal, jsou nejvíce porovnávány tyto dva romány. Patřím k té skupině, ve skutečnosti mnohem menší, která se domnívá, že jsou Živí a mrtví hlubší román, bez ohledu na to, že "Mlhy" neměly ani jednu negativní kritiku. Bohužel spousty odkazů, které jsem po knize rozesel, si kritici nevšimli... Možná je to i moje vina, možná jsem to přece jen mohl udělat poněkud explicitněji, nevím. Když spisovatelka Julijana Matanovićová psala o tomto románu, použila jeden výborný motiv – motiv prstu, který drze přejíždí po vojenské mapě, a ptá se, o kolika lidských osudech rozhoduje tenhle prst. Tímhle způsobem se dotkla jedné z vrstev románu, která je pro mě velmi důležitá – vztah velkých a malých v dramatických dobách jako jsou války, v neklidných letech, jak by řekl velký Ivo Andrić.

JK: Vraťme se k motivu mlh ve vašem prvním románu. Jaká je vaše interpretace jeho symboliky?
JM: "Mlhy" mají v románu jistou dvojitou funkci. V první řadě jsou jakýmsi klaustrofobickým rámcem, protože válka, zejména ta, kterou popisuji, je jistý strašlivý klaustrofobický stav. To znamená mlhy ohraničují jeden úzký prostor, do něhož se redukoval život mých hrdinů. Ve svém druhém vý­znamu jsou dělící čarou mezi dvěma dobami, jako nějaká neprůhledná časová kulisa. Životy mých hrdinů jsou rozděleny na dvě části, na část před válkou a na válku. Třetí část je období poté, “až se mlhy rozplynou”, o němž se neví jistě, zda vůbec kdy přijde, protože válka je stav, který trvale poznamenává lidi. Ve své jediné básnické sbírce Oči androida mám báseň, jejíž jedna část zní:

Tady je válka
svět je malý a ošklivý:
dvě stě, tři sta metrů
pusté a prokleté země před námi
a za námi jenom cesta,
kterou odtud odtekl život.

Mlhy v románu jsou tedy jakýmsi fyzickým, ale i duchovním rámcem, který uzavírá svět definovaný přibližně těmito verši.