Bosensko-hercegovský autor píšící chorvatsky Josip Mlakić je bezesporu dobrým vypravěčem. Osvědčil se již v několika různých žánrech a vše zvládá sebejistě. Sbírka povídek Půlnoční šeď obsahuje především příběhy z poslední občanské války v Bosně (1992-95) a svým charakterem a drobnokresbou si nezadají s podobnými příběhy z druhé či první světové války Vasilije Šukšina či Isaka Babela. Zcela v nich ale chybí východní patos a fatalismus. 

Většina příběhů se odehrává přímo během bojů, pouze tři povídky se tomuto rámci vymykají a zavádějí nás mezi válečné uprchlíky, kteří se před válkou uchýlili do německého azylu. Povídky jsou vesměs kratší, některé připomínají tvorbu Iva Andriće (povídka Mećava) či již zmíněného Isaka Babela (Ljetno putovanje), i když se jedná o spojení spíše jen tematické než stylové. Mlakić ani nefavorizuje žádnou z bojujících stran, setkáme se tu tak s muslimskými hrdlořezy (povídka Godina Ante Serdara), se srbskými ostřelovači (Ljetno putovanje) či chorvatskými vojáky (povídka Bilo jednom) a uprchlíky. Jak se asi cítí zraněný voják, který si uvědomuje svůj brzký konec a rozhodne se bolest zkrátit vlastní zbraní (příběh Bol)? Kromě postav vojáků či členů paravojenských jednotek v povídkách vystupují často i zcela obyčejní průměrní lidé, v povídce Tenk od pjeska i dítě. Jindy si žena v polozničeném srbském domě v klidu vykládá pasiáns – povídka Vrane; problém s divokým prasetem, které si naběhlo na nášlapnou minu, řeší kamarádi Bero a Laki v příběhu Divlja svinja. Místo se našlo dokonce i pro vánoční povídku (Božićna priča), ve které je ale sváteční rozhovor přerušen palbou a děda Mráz nepřichází.

Asi nejsilněji působí příběhy válečných uprchlíků, kteří se často ze dne na den ocitli kdesi v zahraničí, obvykle bez znalosti jazyka a bez chuti něco nového se učit. Meditaci nad plakátem s dívkou o nepochopení jiné kultury přináší příběh Frankfurska multimedija. Tragicky končí např. povídka Puška od bukovine, kdy stařík umírá v německém azylu jen pár týdnů před svým plánovaným návratem do Bosny. Taktéž návrat Janka Serdara, který sice válku přežil a má se kam vrátit, není nijak optimistický. Hrdina totiž zjišťuje, že během válečné vřavy mu nepřátelé kromě domu zničili i keř divokých růží, které pro něj tolik znamenaly – povídka Divlja ruža.

Ač některé povídky trpí přemírou filozofování, jež převažuje nad vlastním dějem (např. příběh Haron), neubírá to nic na síle příběhů samotných. Fakt, že řada z nich se možná skutečně stala, jen potvrzuje neuvěřitelnou absurditu a nesmyslnost posledních válek na území bývalé Jugoslávie. Některé povídky již vyšly dříve v novinách či v jiných sbírkách, ale v této sestavě tvoří organický a logický celek. Téma války již není příliš aktuální, ale narativní postupy, které Mlakić používá, jsou českému čtenáři velmi blízké.