Když v roce 2007, dva roky po smrti Guillerma Cabrery Infanta, předala jeho manželka Miriam Gómezová literárním agentům k vydání rukopis románu Přelétavé nymfy (La ninfa incostante), vzbudilo to ve Španělsku a v Latinské Americe velkou vlnu očekávání. Zároveň se objevily i pochybovačné hlasy, zda nepůjde, jak už to u posmrtně vydávaných děl bývá, o nějakého „Frankensteina“, román sešitý z nalezených fragmentů, nebo zda se nebude jednat o jakousi literární recyklaci, přepracování starší látky, jak to Cabrera Infante s oblibou dělal ještě za svého života.

„Guillermo se snažil román za každou cenu dopsat,“ řekla Miriam Gómezová v rozhovoru pro španělský deník El País, „popsal rukou stovky stran, psal rukou, protože už mu již činilo potíže psát na stroji. Vysvětloval mi, jak mám tyto stovky rukopisných stran uspořádat, ale co je důležité, považoval tento román za dokončený,“ dodala vdova po slavném spisovateli.

Přelétavá nymfa pak vyšla v barcelonském nakladatelství Galaxia Gutenberg na podzim 2008 a byla přijata kritikou s velkým nadšením. Například kubánský exilový kritik Ernesto Hernández Busto, jenž ještě za spisovatelova života napsal, že je Cabrera autorem dvou románů (Tři truchliví tygři a Havana pro zesnulého infanta) a že například novela Zpívala bolera (Ella cantaba boleros) ale i některá další prozaická díla jsou pouhou recyklací, označil Přelétavou nymfu za zcela svébytný román: „Čistá práce paměti, nová sága, ve které se znovu mísí spisovatelova velká témata (láska, město, hudba, film), vynikající námět a samozřejmě velmi originální,“ napsal o Přelétavé nymfě kritik. Román vychválil i přední kritik El Paísu Juan Cruz, filosof Fernando Savater a mnozí další.

Španělský spisovatel Vicente Molina Foix prohlásil, že Přelétavá nymfa je třetím z Cabrerových velkých románů a vyniká mezi Třemi truchlivými tygry a Havanou pro zesnulého infanta zejména sevřeností vypravěčské linie, koncentrací na milostný příběh hrdinů a především mimořádným humorem.

„Guillermo Cerbera Infante dotáhl k naprosté dokonalosti komično jako životní pocit: ovšem nikoliv jako opak tragického životního pocitu, ale naopak jako jeho variantu, jež ho prohlubuje tím, že jej očišťuje od zbytečného patosu vážnosti,“ napsal o kubánském spisovateli Fernando Savater.

Tato Savaterova charakteristika se dá vztáhnout na téměř celé Cabrerovo dílo; od velkých románů Tři truchliví tygři a Havana pro zesnulého infanta, přes jeho povídkovou tvorbu až po jeho skvělé eseje. O románu Přelétavá nymfa to ovšem platí zcela bez výhrad. Život Guillerma Cabrery Infanteho pak i přes ústrky ze strany režimu a úděl exulanta je plný podivných, paradoxních až komických momentů.

Pach mrtvol
Budoucí spisovatel Guillermo Cabrera Infante se narodil v roce 1929 ve městečku Gibara na východě Kuby. Jeho rodiče, Guillermo Cabrera a Zoila Infante, byli zakládajícími členy komunistické strany v provincii Oriente. V roce 1936 byli za režimu diktátora Gerarda Machada obviněni z propagandy komunismu a několik měsíců oba strávili ve vězení v Santiagu de Cuba.

Po jejich propuštění se ekonomická situace rodiny ještě zhoršila, otec nemohl nadále vykonávat profesi typografa a lokálního novináře a tak se v roce 1941 rodina přestěhovala do Havany. Po studiích na střední škole se mladý Cabrera Infante zapsal na medicínu, ze které ale brzy sběhnul, jak zmínil v jednom rozhovoru, poté, co v pitevně ucítil hnilobný pach mrtvol. V té době publikoval svoji první povídku v časopise Bohemia, parafrázi na slavný román Miguela Ángela Asturiase Pan prezident (El señor Presidente).

To už bylo za vlády Fulgencia Batisty, dalšího diktátora, kterého původně podporovali i kubánští komunisté a s nimi Cabrerovi rodiče, aby pak trpce litovali. Batistovská cenzura dopadla záhy i na mladého Cabreru a ten musel nějakou dobu publikovat pod pseudonymem G. Caín. Jako „G“ nebo Géčko se představuje i hrdina Přelétavé nymfy mladé Stele. Pseudonymem G. Caín později podepisoval i své filmové scénáře včetně scénáře ke kultovnímu americkému filmu Vanishing Point z roku 1971.

Od roku 1954 psal už jako student žurnalistiky filmové kritiky do časopisu Carteles, o pár let později byl dokonce jeho šéfredaktorem. Své filmové kritiky a články o kinematografii vydal s velkými časovými rozestupy knižně ve třech svazcích: Un oficio del siglo XX. (Řemeslo 20. století, 1973), Arcadia todas las noches (Každý večer v Arcadii, 1978) a Cine o sardina (Kino nebo sardinka, 1997).

Jako filmového kritika časopisu Carteles ho zastihla poslední léta Batistovy diktatury a vítězství povstaleckého vojska Fidela Castra. Mladý Cabrera Infante pochopitelně odmítal režim zkorumpovaného a násilnického Fulgencia Batisty. Aktivně se účastnil akcí městského odboje organizovaného především v takzvaném Revolučním direktoriu. Cabrera popisuje svoji úlohu odbojáře v nejvíce autobiografické knize Cuerpos divinos (Božská těla) se skromností sobě vlastní. Carlos Franqui, bývalý partyzán, Fidelův blízký spolupracovník a nakonec podobně jako Cabrera režimem nenáviděný exulant, ovšem zmiňuje, že Guillermo byl důležitou spojkou mezi Havanou a Frankem Paísem, batistovými lidmi zavražděným šéfem odboje v Santiagu de Cuba.

„Když během batistovského vraždění po neúspěšném útoku na prezidentský palác 13. března 1957 učinil batistovský teror z Havany území nikoho, ukrýval Cabrera Infante uprchlé členy Direktoria u sebe doma,“ píše Franqui.

I přes dramatické události úplného konce padesátých let byla ale Havana až do příchodu Fidela Castra zářící metropolí kultury a showbyznysu. Sám spisovatel opakovaně zdůraznil, že Havana mu jako mladíkovi z venkova naprosto učarovala. O padesátých letech 20. století v tomto městě napsal spisovatel Carlos Alberto Montaner, že obrovské kulturní vzepětí připomínalo to, čemu dnešní sociologové říkají klastr. A skutečně: v Havaně byla tehdy rozhlasová studia, kde se nahrávaly seriály a hry pro celou Latinskou Ameriku, bylo tam na kilometr čtvereční víc kin než ve většině evropských metropolí, vycházela celá řada kulturních periodik. Spisovatelé jako José Lezama Lima, Virgilio Piñera, Eliseo Diego byli tehdy na vrcholu svých tvůrčích sil. Mladí architekti objevili Waltra Gropia a Bauhaus a začali stavět celé čtvrti inspirované nejmodernějšími avantgardními trendy. V té době byly vztyčeny „mrakodrapy“ mezi čtvrtí El Vedado a nábřežím Malecón, právě v okolí slavné ulice La Rampa, kde začíná i příběh Přelétavé nymfy. Právě dobudovaná čtvrť Miramar připomínala Beverly Hills, proháněly se po ní v luxusních autech partičky zlaté mládeže, které pak plnily hudební kluby, bary a sály kin, na svou dobu těch nejmodernějších a nejluxusnějších zařízení svého druhu na celé západní polokouli.

Jak píše Carlos Alberto Montaner, Cabrera Infante je produktem tohoto kulturního a ekonomického kvasu a přetlaku v Havaně padesátých let. Přesnější by ovšem bylo dodat, že je zároveň nejvýznamnějším kronikářem této doby, tedy doby, kterou procastrovští spisovatelé a historici záměrně líčí jen jako dobu řádění mafiánů, zbohatlíků a amerických vyžírků všeho druhu.

Právě Havana a prostředí zlaté mládeže padesátých let byla kulisou jeho nejslavnějšího románu Tři truchliví tygři i posmrtně vydané Přelétavé nymfy.

Post meridiem
V krátkém období po vítězství Fidela Castra, které pochopitelně vítal jako porážku Fulgencia Batisty i Guillermo Cabrera Infante, se stal začínající spisovatel redaktorem časopisu Revoluční pondělky (Lunes de Revolución), přílohy deníku Revoluce (Revolución), který řídil výše zmíněný Carlos Franqui. S trochou nadsázky přirovnal Cabrera Infante později léta 1959 až 1961 na Kubě k o něco delšímu období po vítězství ruských bolševiků. Stejně jako Lenin, ponechal i Castro avantgardním umělcům a intelektuálům po svém vítězství relativně velkou tvůrčí svobodu a režim jejich aktivity dokonce i částečně financoval. Ke zlomu došlo až o dva roky později a spisovatel Cabrera Infante, v té době už mu na Kubě vyšel román Jako v míru tak i ve válce (Así en la paz como en la guerra, 1960), sehrál v tomto procesu celkem důležitou roli.

Avantgardní a svobodomyslné Revoluční pondělky byly castrovským dogmatikům trnem v oku už v podstatě od jejich založení. Poslední kapkou, která přeplnila pohár jejich trpělivosti, se stala ovšem událost celkem nevinná.

Spisovatelův bratr, Sabá Cabrera, natočil společně s Orlandem Jiménezem Lealem krátký film PM (Post meridiem), kde dokumentárním způsobem zobrazili, jak se baví skupina obyčejných mladých lidí z Havany během blíže neurčených oslav na konci roku 1960. Snímek, jehož byl Guillermo Cabrera Infante producentem, byl cenzurou zakázán jako hédonistický, zvrhlý a v rozporu s ideály revoluce a pracujícího lidu. Redaktoři Revolučních pondělků v čele s Cabrerou Infantem se za film postavili a pustili se do nerovného boje s cenzory a dogmatiky. Celý spor se dostal až k Fidelovi Castrovi, který pronesl s pistolí v ruce slavný projev k intelektuálům: „S revolucí můžete všechno, proti revoluci nic.“ A redakce Revolučních pondělků byla rozpuštěna, až o něco později tato příloha zcela zanikla.

Životy hrdinů
Guillermo Cabrera Infante ale nedopadl po tomto střetnutí s novou mocí až zas tak špatně, jak by se dalo očekávat. V roce 1962 ho poslali jako řadového diplomata na kubánské vyslanectví v Belgii. Tam byl jeho nadřízeným Gustavo Arcos Bergnes, člověk sice podle Carbrerova názoru zcela amúzický, ovšem skutečný tragický hrdina kubánských dějin druhé poloviny 20. století. Arcos Bergnes se zúčastnil Castrova neúspěšného útoku na kasárna Moncada v roce 1953, byl těžce zraněn, dopaden a uvězněn spolu s bratry Castrovými. Po vítězství partyzánů byl Arcos Bergnes kvůli starému ale nijak významnému sporu s Fidelem Castrem nejprve režimem ostrakizován a později dostal „trafiku“, diplomatický post v Belgii, kde se opět setkal s Cabrerou Infantem. V roce 1965 byl velvyslanec Arcos Bergnes povolán z Bruselu do Havany na „konzultace“ a když ve stejném roce zemřela Cabrerova matka Zoila, sešli se oba na pohřbu v hlavním městě komunistické Kuby. Jiné Kuby, než ze které před třemi lety odjížděli, země, kde se nad nimi, aniž by si toho všimli, stahovala temná mračna.

Cabrera Infante i Arcos Bergnes byli celou dobu již v Bruselu sledováni kubánskou kontrarozvědkou. Po čtyřech měsících podivných ústrků, šikany a krátkodobého věznění v Havaně bylo však Cabrerovi umožněno odjet zpět do Evropy. Hrdina od Moncady, Gustavo Arcos Bergnes, dostal ve vykonstruovaném procesu deset let natvrdo. Guillermo věnoval svému příteli a bývalému nadřízenému z Belgie vzpomínkový esej s výmluvným názvem Životy hrdiny (Vidas de un héroe, in GCI: Mea Cuba, 1992).

Po návratu do Evropy si Cabrera Infante na velvyslanectví v Bruselu jen vyzvedl věci a odjel s manželkou Miriam Gómezovou do Španělska. Ve frankistickém Španělsku se mu ale nepodařilo po devíti měsících pobytu na turistické vízum získat povolení k trvalému pobytu. Spisovatel popisuje ve vzpomínkovém textu Setkání s Frankovou rozvědkou (Encuentro con la inteligencia de Franco, in GCI: Mea Cuba, 1992), jak byl předvolán v Madridu na jakýsi „kafkovský“ úřad. Člověk, který měl vyřídit jeho žádost o trvalý pobyt, vyjmenoval všechna čísla přílohy Revoluční pondělky, kde se psalo kriticky o Frankově režimu. Bylo jich poměrně málo, ale úřadům to stačilo. Funkcionář ještě diskrétně nabídl Cabrerovi spolupráci s tajnými službami, ale když zjistil, že s tím u spisovatele nepochodí, propustil ho se zamítavým stanoviskem k udělení víza. Spisovatel musel ze Španělska odjet, naštěstí ho přijal Londýn.

Vanishing point
Od svého odchodu do Londýna se věnoval převážně psaní knih, s výjimkou krátké epizody, kdy byl pozván na několikaměsíčních pobyt do USA, kde realizoval své filmové scénáře. Kromě zmíněného filmu Vanishing Point napsal Cabrera Infante scénáře ještě ke snímkům Wonderwall (1968), a částečně také ke Ztracenému městu (La ciudad perdida, 2005) Andyho Garcíi.

Svůj klíčový román Tři truchliví tygři začal psát již na začátku šedesátých let 20. století. Ten nejprve vyšel pod názvem Pohled na svítání v tropech ve Španělsku (Biblioteca breve) a nakonec přepracovaný pod titulem Tres tristes tigres v roce 1976 v barcelonském nakladatelství Seix Barral.

Román se odehrává, podobně jako Přelétavá nymfa, v padesátých letech 20. století v Havaně. Jejími protagonisty jsou bonviváni, umělci, začínající básníci a spisovatelé – všichni milují film a hudbu, flámování, ženy a nekonečné debaty o umění. Celá literární mozaika „zmizelé“ Havany je poskládána z obrovského množství jazykových hříček i dlouhých pasáží, kde se střídají nejrůznější vypravěči, každý z nich hovoří specifickým jazykem, přičemž se proudy jejich řeči nejrůzněji proplétají v jeden velký a veselý karneval slov.

„U Cabrery Infanta se však dá velice těžko oddělit vážnost od ironie, metafyzika od posměchu. V jedné rovině jsou Tři truchliví tygři jakousi elegií nad zaniklým nočním životem předrevoluční havany s jeho typickými postavami, bary, jazykem, smyslem pro humor. Tuto jedinečnou atmosféru autor znovu vytváří svým dílem (jak napovídá i motto, citát z Lewise Carrola: ‚A pokusila se představit si, jak bude vypadat světlo svíčky, až bude zhasnutá.‘). Přes všechno karnevalové veselí, kreolské lechtivé vtipkování, bezuzdné řetězení asociací, nápadů a žertů, které už místy nemůže pochopit nikdo jiný než autor a které on sám označuje za slovní masturbaci, prosvítá smutek, že toto se už nikdy nevrátí, že cosi je navždy zničeno a nebude obnoveno jinak než slovy, byť posměšnými nebo zdánlivě prázdnými,“ napsala románu Anežka Charvátová ve studii Karneval na troskách (Revolver Revue č. 31, 1996).

Nevyléčitelná castroenteritida
V roce 1979 vyšel ve Španělsku další Cabrerův velký román Havana pro zesnulého infanta, kde se naopak vrací do časů svého nuzného dětství v Havaně čtyřicátých let, ale také do časů, kdy sbíral svoje první erotické a intelektuální zkušenosti.

V londýnském exilu žil prakticky až do své smrti a s krátkou přestávkou, kdy působil jako scénárista v USA, na volné noze a živil se psaním knih, esejů a příležitostných textů pro světové deníky. Jeho věhlas stoupal od konce šedesátých let stále vzhůru. Od vydání opusu Tři truchliví tygři byl často zván na nejrůznější spisovatelské kongresy, setkání se čtenáři a tvůrčí stipendia. Ve svých vzpomínkových textech popisuje, že se často stal terčem verbálních útoků jak ze strany agentů, které do zahraničí s oblibou posílala kubánská vláda, aby inzultovali spisovatele v klatbě, tak i na nepochopení až nenávist některých západních levicových intelektuálů.

Cabrerovo prozaické dílo, zasazené až na výjimky do předrevoluční Havany a prosté na rozdíl třeba od Reinalda Arenase, nebo obecně celá o generaci mladší exilová literární skupina Mariel, jakýchkoliv politických útoků, rozčilovalo kubánské vládce víc než dílo kohokoliv jiného. Zatímco v románové tvorbě si ovšem Cabrera Infante udržuje od politiky naprostý distanc, ve svých esejích a článcích je neústupným a až nebývale přesným kritikem Castrova režimu a totality vůbec. I jeho polemiky a pamfletické texty jsou však plné humoru a hravosti. Tak například jeho výrok, že celá řada západních intelektuálů trpí nevyléčitelnou castroenteritidou, která jim znemožňuje přemýšlet, se zapsal do historie. Sám Cabrera tím ale reagoval mimo jiné na smutnou skutečnost, že se od něj kvůli jeho anticastrovským postojům odvrátila celá řada bývalých přátel a spolupracovníků, mimo jiné i jeho španělský nakladatel Carlos Barral a slavný spisovatel Julio Cortázar.

Guillermo Cabrera Infante zemřel v Londýně v únoru roku 2005. Kromě výše jmenovaných patří do jeho bibliografie ještě knihy esejů nazvaných O (Nebo, 1975), Exorcismos de esti(l) o (těžko přeložitelná hříčka s kubánskou výslovností slov estío – léto a estilo – styl, 1976), eseje a jiné publicistické texty Mea Cuba, články sebrané v knize Vidas para leerlas (hříčka se spojeními Životy ke čtení a Paralelní životy, 1998), eseje Mi música extremada (Moje drastická hudba, 1996), články ve výboru El libro de las ciudades (Kniha měst, 1999), dále knihy povídek Delito por bailar el chachachá (Provinil se tancem čača, 1995), a Todo está hecho con espejos (Vše je tu se zrcadly, 1999).

Příběh Cabrerova díla ale pokračuje i po jeho smrti. V roce 2008 vyšla v nakladatelství Galaxia Gutenberg Přelétavá nymfa a v roce 2010 Cuerpos divinos (Božská těla). Druhý jmenovaný titul jsou Cabrerovy paměti, kniha, kterou on sám psal od šedesátých let a kterou označil za autobiografii. Co se týká časového vymezení „životopisu“ v Božských tělech, tak to se pohybuje pouze v době od roku 1957, kdy Guillermo pracuje jako redaktor časopisu Carteles, do roku 1962, kdy je Fidelem Castrem rozpuštěna příloha Lunes de Revolución.

Stelin příběh
Přelétavá nymfa je taktéž časově zasazena do několika měsíců okolo roku 1957. Ženatý filmový kritik G, nebo Géčko, se zamiluje do mladé Stely Morrisové. „Lolití“ příběh je ovšem jen jednou rovinou románu. Láska k dívence je zde spíše spouštěčem humorných replik a dialogů a prostorem pro konfrontaci vitálního (šíleného i racionálního zároveň - Stela) s intelektuálním (šíleným i racionálním zároveň - Géčko). Přelétavá nymfa se tak jako ostatní Cabrerovy romány vzpírá interpretaci, neustále znejišťuje ironií, které snad mnohdy rozumí jen autor sám.

V knize se tak jako v celém Cabrerově díle setkávají fiktivní postavy s reálnými. Tak se v Přelétavé nymfě objevuje šéfredaktor časopisu Carteles Luis Gómez Wangüemert a básník a korektor ve stejné tiskovině Roberto Branly. Krátce je jako postava zmíněn i Castrem zavržený filmový režisér Néstor Almendros, na scénu přichází i organizátorka literárního života v Havaně Olga Andreuová a její muž Titón, neboli režisér Tomás Guttiérez Alea, autor známého filmu Jahody a čokoláda.

Příběh dvou milenců se i tady letmo střetává s velkými dějinami, když se v knize objevuje zpráva o útoku na prezidentský palác, při kterém zabijí Batistovi lidé jistého Joea Westbrooka, jinak též opravdového protagonistu této tragické historické události.

A nakonec i ona Stelinka nebude postavou až zas tak úplně vymyšlenou. Pod jménem Elena se totiž objevuje postava „nezletilé milenky“ hlavního hrdiny i v Cabrerově autobiografii Cuerpos divinos a se Stelinkou toho má dost společného.

Přelétravá nymfa v kontextu Cabrerova díla velmi sevřeným až komorním románem soustředěným na hlavní linii příběhu. Románem, kde ovšem naplno vyniká autorovo jazykové mistrovství a umění hrát si s nejrůznějšími významy slov i třeba jen jednotlivých zvuků, nonsensy a aluzemi, kterým ovšem dodává v celku díla mnohem hlubší význam.

A na závěr jen jedna zajímavost: Cabrera Infante za svého života zakázal publikovat jakékoliv své texty na Kubě, dokud tam nebudou svoboda a demokracie. V roce 2009 vyšla na Kubě při příležitosti 50tého výročí socialistické revoluce osmisetstránková antologie povídek nazvaná La ínsula fabulante s podtitulem El cuento cubano en la Revolución (Vyprávějící ostrov. Kubánská povídka za revoluce) editora Alberta Garrandése. Cabrerova povídka En el gran ecbó byla zařazena hned na začátek této poněkud schizofrenické antologie. Když se na popud manželky Guillerma Cabrery Infanta Miriam Gómezové obrátili jeho literární agenti na kubánské úřady, jak mohly bez svolení povídku knižně vydat, odpověděli jim nástupci Castrových cenzorů ze Svazu spisovatelů a umělců Kuby (UNEAC), že dílo Cabrery Infanta je součástí kubánského národního kulturního dědictví a tak o žádné svolení žádat nemusejí. Jenže, řečeno s Cabrerou Infantem, „minulost je břemeno jako řemen.“