Mohu patrně bez nadsázky tvrdit, že vydání obsáhlé monografie Vladimíra Křivánka přijala literární veřejnost s očekáváním. Vladimír Holan je nepochybně osobností, jež si monografii zaslouží jako málokdo. Zároveň ale svému monografovi tento záslužný úkol ani trochu neulehčuje; stěží si lze představit básníka s nudnějším životopisem. Po maturitě několik let úředníkem v Penzijním ústavu, po zbytek života v penzi. Na knihu to rozhodně není. Těžiště Holanova života však spočívá především v jeho vlastním básnickém světě, do něhož nám jeho poezie dává nahlédnout. A tohoto „života“ se šťastně chopil Křivánek, jak ostatně naznačuje i název jeho knihy Vladimír Holan básník. A ačkoli nám Holanův život předkládá značně podrobně, přeci jen tvoří základ textu Holanovy básně a ne velikost básníkových trenýrek. Bohu díky.

Zhruba první polovina knihy je tvořena chronologicky řazenými kapitolami biograficko-bibliografického životopisu Holanova, k nimž je připojena závěrečná krátká (a poměrně nešťastná) kapitola Ale báseň je dar, v níž se Křivánek při hledání Holanových předchůdců, přátel i následovníků omezuje takřka jen na stručné vychrlení několika jmen, jejichž příbuznost s Holanovou poezií sem tam dokládá nějakým nepříliš přesvědčivým veršem. O tom, zda mezi Holanovy největší inspirační zdroje patřil romantismus, je možno spekulovat, rozhodně se mi však nezdá být přesvědčivý důkaz v podobě Holanových překladů romantických básníků. Na základě jeho překladů bychom totiž mohli hovořit i o vlivu poezie orientální etc. Po vlastním textu monografie následuje přehledné Kalendárium Holanova života a v duchu knihy i Kalendárium Holanova díla. Jsou tím znovu zdůrazněny oba pilíře Holanova „života“, a to tím víc, že se sobě obě Kalendária zřetelně vizuálně podobají. Poslední třetina knihy je pak tvořena Bibliografií, v níž najdeme přehledně uspořádáno vše myslitelné od Holana i o Holanovi. V této souvislosti nelze než se v uctivosti poklonit před ohromnou pílí Křivánka a jeho spolupracovníků. I kdyby na tomto díle nebylo možno nalézt žádné jiné pozitivum, zůstalo by významné už jenom tím, že v úplnosti shrnulo zpracované i nezpracované zdroje Holanovy bibliografie.

Vraťme se nyní k vlastnímu textu monografie, ke struktuře kapitol. Každé období Holanova života je uvedeno poměrně rozsáhlým pojednáním o významných dobových událostech (zvláště politických). Následuje pasáž o významných básnických událostech (vnímaných jako reakce na ony významné události politické) a rozbor Holanových knih, jež byly v oné době vydány. To je snad příliš mnoho významu najednou; autorovi tuto zavrženíhodnou tendenci nepřipisuji, ale čtenář nabývá dojmu, že Holanova poezie je ve své podstatě odrazem vnějších událostí, že klíčem k jejímu porozumění se nám stává znalost tehdejší politické situace. „Expresivní obraznost se postupně zmocňuje rozmanitých sfér lidského bytí, aby tak ještě více v kaleidoskopu rychle se střídajících obrazů vynikla přízračnost světa, který se řítí do zkázy. Banalita konkrétních útržků hovorů je promítána do kosmického rámce, takže je zřejmé, že jde o úhrnný obraz lidstva v předvečer světové války“ (s. 85). Z hlediska básnického nelze těmto větám vytknout nic; literárněhistorický soud zdvořilost nepřipouští.

Tento způsob výkladu také zaviňuje mírnou disproporci knihy; počátky Holanovy tvorby jsou při zběžném pohledu popisovány velkoryse zeširoka, jeho pozdní (vrcholné!) dílo pak dostává mnohem méně pozornosti. Čtenáři – autora se toto podezření netýká – se může zdát, že po válce a nástupu komunismu ztratily kapitoly svou hlavní oporu. To ovšem neznamená, že bych si stěžovala na nedostatek interpretace; má další stížnost nicméně s interpretací souvisí. Po přečtení této knihy si čtenář – nezapomínám stále zdůrazňovat, že autora neviním ani v nejmenším – klidně může říci: A nyní rozumím Holanovi. Básnická osobnost Holanova je zde detailně rozebrána (pochopíme ale celek, pokud jej rozebereme na části?), čtenář není ponechán na pochybách, „jak to vlastně bylo“, a v extrémních případech může tuto knihu považovat i za šifrovací klíč, což s sebou nese pojetí poezie jako závažného životního moudra, jež geniální veleduch básníkův zakódoval do metafor a personifikací. Vzhledem k nebezpečí tohoto „luštění“ lze ocenit přístup Jiřího Opelíka, jenž ve své knížce holanovských studií tajemství a svébytnost poezie ponechává; viz i výstižný název Holanovské nápovědy.

Jistě – pokud ne biografické údaje, tedy interpretace. A nebohý literární historik („Věda se může po pravdě jen pídit: píď ano, křídla ne!“) složitě balancuje mezi tendencí k vševědoucnému vysvětlování a sklonem odkázat básníkovo dílo do kategorie géniů, o nichž nám nepřísluší než mlčet. K tomu lze podotknout, že Křivánek se velkých slov nebojí. Na každé stránce se to hemží bytím, existenciálními pocity, univerzální platností, metafyzikou času, trýznivými eschatologickými otázkami... až těm všem vznešeným pojmům přestává čtenář rozumět a nezbývá mu než doufat, že jim rozumí alespoň autor sám. Toto metafyzické žonglérství je sem tam proloženo pikantní interpretací touhy po ženském pohlaví.

Toto vše, co ústa bezohledné kritiky vmetla do tváře záslužné práci autora, vyznívá snad jako tvrdý odsudek. Ale není tomu tak: ať by monografii o Holanovi napsal kdokoli, stal by se pravděpodobně terčem neméně ostré kritiky. Protože – měla-li by monografie o Holanovi nějak vypadat, tedy s největší pravděpodobností takto. Křivánek se tohoto úkolu zhostil s ohromným nasazením a na výsledné práci to je, až na dotčené výhrady, skutečně znát.