Jen málokterá značka si za dobu svého trvání vysloužila větší respekt než Mezinárodní PEN klub a jeho jednotlivé národní odbočky. Ačkoliv každý z PEN klubů, ten náš nevyjímaje, prošel ve své historii dosti bouřlivými proměnami a někdy stál dokonce nad propastí, je dodnes významným symbolem literárního života ve všech jeho hlavních směrech. P – playwrights (dramatici), poets (básníci), prosaists (prozaici); E – essayists (esejisté), editors (vydavatelé, editoři, redaktoři) a N – novelists (romanopisci, spisovatelé).

O existenci a poslání PEN klubu ví zřejmě každý poučený čtenář; dozvídají se o něm již studenti středních škol a pro čtenáře orientovaného humanitně by měl být jednou z hlavních směrovek k hodnotné literatuře a knižní kultuře. Rozsáhlá monografie literárního historika, pedagoga, editora a překladatele Vladimíra Křivánka (nar. 1951) nazvaná Svědomí slova. Český PEN klub v proměnách doby, kterou vydalo České centrum Mezinárodního PEN klubu v graficky přitažlivé edici, by rozhodně neměla zapadnout. Nedostane se možná do tolika knižních recenzí a anotací, ale měla by, neboť jde o povedené a záslužné dílo. Vladimíru Křivánkovi byli při této práci nápomocni zvláště Jan Hejk, Vladimír Karfík, Dana Mojžíšová, Karel Haloun, Luděk Kubík, Petr Kotyk, Libuše Ludvíková, Dana Mojžíšová a Oldřich Škácha. Na pozadí kapitoly o vydávání knih v novodobé svobodné společnosti (Polistopadový PEN) autor v úvodu děkuje i těm, kteří na vydání recenzované publikace přispěli. Bez jejich velkorysosti by kniha možná nevyšla v takové podobě a kvalitě, anebo by na vydání čekala ještě několik let.

Publikace obsahuje desítky fotografií spisovatelů z celého světa, z nichž některé čtenář bezpečně pozná, zatímco jiné uvidí poprvé. Černobílé snímky jsou tištěny v dobré kvalitě, jež připomíná řemeslně bezvadně odvedené portréty, známé například ze starých pohlednic. Také typografie je nadmíru zdařilá, i díky příjemné barvě papíru a písmu Walbaum. Doporučená cena publikace je tedy vzhledem k rozsahu a preciznímu zpracování velmi nízká. Taková kniha se často kupuje jako bibliofilie nebo dárek nejmilejším přátelům. Kdo se o literaturu zajímá nebo ji tvoří, by podrobné a živé vyprávění o dějinách českého PEN klubu neměl minout.

Služba

Literárně-historická studie Vladimíra Křivánka přináší velké množství nových informací, zařazených do kontextu evropské literární a kulturní scény. Nejde tu o černobílý, úřední popis dávno minulých dějin, které zajímají jen hrstku badatelů. Je to živý otisk jednoho z nejpodstatnějších lidských konání, které pomohlo, díky svým vrcholům i pádům, proměnit a zlepšit náš svět. Umění jako úděl a služba. Autoři zbavení svatozáře a nadpřirozených rysů. Kniha Svědomí slova pomáhá porozumět tomu, z čeho a na čem jsme vyrostli, a nezříká se nutnosti spisovatelské povolání demytizovat.

Syntetizující a mimořádně obsáhlá práce Vladimíra Křivánka sestává (krom prologu, resumé, seznamu literatury) z osmi kapitol: Meziválečný PEN, Intermezzo nesvobody, Poválečný PEN, Polistopadový PEN, Setkávání, Obnova domu bratří Čapků v Budislavi, Cena Karla Čapka a Cena PEN klubu. Až na pár výjimek najdeme na každé straně kromě textu také fotografie spisovatelů, umělců, nakladatelů, vědců, politiků, mecenášů, zkrátka všech, kteří přišli s literaturou své doby do styku. Jsou tu rovněž reprodukce knižních obálek, strojopisů či rukopisů, pozvánek, kreseb, karikatur a snímků z různých literárně uměleckých setkání, vernisáží a pořadů. Fotografie o přibližné velikosti 5 x 6 cm jsou umístěny na kraji listu a připomínají klasické marginálie ve formě poznámek nebo citací. Ostatní dokumenty jsou větší, někdy i celostránkové, barevné i černobílé. Obrazová příloha je srdcem celé knihy a je dobře, že se pro ni autor a vydavatel rozhodli. Známé i méně známé tváře převážně evropských spisovatelů od založení PEN klubu zhruba do roku 2016 pomáhají propojit čtenáře a spisovatele nejen skrze jejich dílo a čtenářské dotvoření, ale také – cum grano salis – tváří v tvář. Je pravděpodobné, že autory, jejichž podoba vám vymizela z paměti, si dohledáte na internetu nebo v některé z literárních encyklopedií.

Není v možnostech této recenze jmenovat reprezentativní zlomek těch, kteří se na založení a rozkvětu PEN klubu podíleli, anebo ho naopak z různých důvodů i přes naléhání nechtěli vzít na milost. Autor tohoto textu se znovu zaměřil na prozaiky a básníky, kteří spoluformovali jeho literární pohled na svět a které Vladimír Křivánek ve své studii nejednou připomíná. Byli jimi například: Tomáš Garrigue Masaryk, bratři Čapkové, Otokar Březina, Ferdinand Peroutka, František Langer, Thomas Mann, Franz Werfel, Gilbert K. Chesterton, Rabíndranáth Thákur, Louis Aragon, Pavel Eisner, Max Brod, Franz Kafka, Antoine de Saint-Exupéry, Jiří Orten, Jakub Deml, Jan Čep, Václav Černý, Josef Palivec, Jan Zahradníček, František Křelina, Zdeněk Rotrekl, Arnošt Lustig, Vladimír Holan, Václav Havel, Dominik Tatarka, Anastáz Opasek, Bedřich Fučík, Andrej Stankovič, Ivan Martin Jirous, Martin C. Putna, Eda Kriseová, Daniela Hodrová, Jiří Stránský, Jiří Suchý, Vladimír Just, Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka či Jiří Grygar.

O některých najdeme v knize delší stať, o jiných pouze noticku. Vladimír Křivánek si ve své faktografické práci, která je ovšem co do jazyka a stylu skvěle čtivá, všímá paralelních osudů velkých literátů dvacátého století. Staví vedle sebe autory, u nichž by možná čtenář váhal, zda se mohli hypoteticky vůbec potkat. Ukazuje, jak blízko k sobě měli autoři čeští a němečtí a v jak velké oblibě byli nejen za Masarykovy republiky spisovatelé z Británie, Spojených států, Francie či Itálie. Z autorů povinné školní četby, jejichž dílo student základní či střední školy neměl až na výjimky šanci učíst, poznat a ocenit, například Aloise Jiráska, Otokara Březiny či Karla Matěje Čapka-Choda, zde literární historik snímá posvátnost a ukazuje je jako aktivní a činné občany, kteří si, na rozdíl od jejich apologetů, na petrifikovanou vážnost a nedotknutelnost příliš nepotrpěli. Byli to velcí, vzdělaní a talentovaní lidé, ne však světci, kolem kterých by se muselo chodit po špičkách. Křivánek krok po kroku, stránku po stránce vytváří moderně pojatou literární kroniku – a rovněž tak trochu ilustrovaný román, v němž defilují stovky prozaiků, básníků, dramatiků, hudebníků, esejistů a novinářů.

Na rozhraní

Zajímavá a atraktivně zpracovaná je proměna PEN klubu po roce 1948, stejně jako vztah komunistické vlády a jejích složek vůči takzvaným nepřátelským státům (například Německu, Británii, Francii) a jejich ikonickým autorům. Pozoruhodné jsou i příběhy členů PENu, kteří byli pro své politické přesvědčení a literární dílo perzekvováni oběma totalitami, nacistickou i komunistickou, a vylučováni z profesních organizací. Mám na mysli například Ferdinanda Peroutku, Václava Černého či Josefa Palivce. Jeden krutý historický předěl stačil na to, aby se přestali setkávat autoři evropské, hlavně frankofonní tradice a aby se oficiální politika státu orientovala i v kulturních otázkách na Sovětský svaz. To všechno cítíte díky přítomné knize jako jedno velké neštěstí a nespravedlnost. Protestujete a je vám líto, že nemálo autorů bylo vyřazeno z literárního světa, odešlo do emigrace, skončilo v komunistických žalářích.

Vedle představení hlavních motivů vzniku a úkolů mezinárodního PEN klubu se čtenář dozví o realitě všedního spisovatelského povolání za první republiky, druhé světové války i za komunistické diktatury. Počínaje nacistickou okupací se úží možnosti svobodné spisovatelské práce, která má, řečeno s Václavem Černým, i svou mravní, kulturní a přesahovou dimenzi. „Že nic nemůže lépe dokázat hodnotu kulturní vůle než způsob, jímž se snažíme ji naplnit: nasazujíce vše, a především sebe… Že není kultury bez mravního vztahu tvůrce k jeho vnitřnímu světu, že kulturní podstatě odpovídá jen charakter.“ Tato Černého slova se velmi brzo stanou symbolem protikomunistického odboje, disentu a samizdatového vydávání. Český PEN se po roce 1948 ocitá na rozhraní. Ve válce zahynula řada našich i světových spisovatelů včetně těch, kteří se podíleli na praktickém, každodenním chodu PENu a dalších kulturních institucí – vyslanci, spisovatelé a vědci žijící v zahraničí, přátelé českého světa umění a kultury, exulanti z dob před světovou válkou, krajané žijící v zámoří po několik generací. Úloha spisovatele, jak připomíná Vladimír Křivánek, prošla zvláště po válce a po pádu železné opony dramatickou proměnou.

Mnoho autorů stačilo nebo muselo odejít do exilu; ti, kteří zůstali, byli často odsunuti na vedlejší kolej s nicotnou možností publikování a obživy. Šlo nejen o bytostné demokraty, ale čím dál tím častěji se obětí stávali i sami skalní a reformní komunisté. Kriminalizováni byli všichni, kdo v kulturní oblasti odmítli držet jednotnou linii a učinit z marx-leninismu a sorely zdroj svého uměleckého vypovídání. Na vedoucí místa kdysi významných kulturních a literárních institucí (jak na jiných místech dosvědčili Václav Černý, Bedřich Fučík nebo Josef Čermák) byli dosazeni autoři druhořadí a ohební, jimž nevadila silná orientace na Sovětský svaz nebo přímá tyranie komunistických úřadů nad jejich ještě nedávnými kolegy a přáteli… Státní teror padesátých let přečkal PEN za velkých obětí a omezení. „V letech 1949–1957 byl klubový život v útlumu, ale i v těchto nelehkých dobách se jeho členové snažili v mezích možností o aktivní obhájení klubové existence a přednáškovou i společenskou klubovou činnost. Řada tehdejších spisovatelů, mnohdy členů PEN klubu, skončila ve vězení nebo v táborech nucených prací.“ Vladimír Křivánek se zastavuje u všech milníků českého a československého literárního života, vysvětluje jeho zvláštnosti, kontext a cituje ty autory, oficiální, polooficiální i zakázané, kteří se k úloze spisovatelů v nových poměrech, poválečných i těch současných, vyslovují texty, jež ve své hodnotě a naléhavosti přetrvaly. Právě fotografie spisovatelů, kteří se stali obětí komunistického teroru, i těch, kteří se dali do služeb jedné z nejbrutálnějších ideologií, umožní čtenáři hlubší prožitek. Lidská tvář dokáže sdělit víc než tisíce slov.

Pro někoho záhada, pro jiného zmar

Přehlédnout nelze ani zcela odlišné postavení spisovatele (intelektuála) po roce 1989 a s tím spojenou proměnu literárně-kulturních společností včetně PENu. Za citaci stojí Křivánkova úvaha, kterou na sobě zažívají mnozí prozaikové, a tím spíš básníci nového tisíciletí. „Dnes se tvorba stala znovu tím, čím ve své podstatě je vždy – privatissimem duše… Dnes se psaním náročné beletrie nikdo většinou neuživí… dnes může psát autor bez frustrujících či drtících vnějších tlaků politických či ideologických, bez autocenzury, může (alespoň vlastním nákladem) vydat bez jakýchkoliv omezení své dílo. Poté však jeho tvorba vstupuje do mechanismu knižního trhu, ovládaného reklamou, médii a penězi, a ve velké konkurenci nachází obtížně své čtenáře – autor píše sice svobodně, ale málokoho to zajímá… Dnes je velmi obtížné, ba nemožné, aby spisovatel hrál roli svědomí národa. Někdy neunese ani své vlastní svědomí.“ Na spravedlivé autorovo poznamenání si musejí však odpovědět sami autoři, umělci a nakladatelé a spolu s nimi čtenáři, kteří jsou, jak doufá i autor těch řádek, víc než jen bonusem spisovatelské práce, nýbrž dotvořiteli uměleckého díla. Znám nemálo skvělých autorů, kteří vydávají nebo píšou do šuplíku. Znám ale i dost grafomanů, kteří zásobují knižní trh díly, nad nimiž by kritici takového Kritického měsíčníku hořce zaplakali. Přesto jejich knihy patří k nejprodávanějším. Záhada. Tajemství. Pro někoho zmar. Daň za svobodu? Slabost a neschopnost prosadit se v konkurenčních podmínkách volného trhu? Anebo z toho existuje nějaké jiné východisko? Jak by dnes asi (holenku, jářku…) publikovali Josef a Karel Čapkové, Fráňa Šrámek, Jaroslav Durych, Bohuslav Reynek, Jan Zahradníček, Jan Kameník nebo Jan Patočka? Stačilo by jim vydávat své knihy v elektronické podobě, anebo by se účastnili desítek grantových soutěží a čekali, jestli tu kterou komisi osloví Kulhavý poutník, R. U. R., Měsíc nad řekou, Bloudění, Rybí šupiny, Dům Strach, Učitelka hudby nebo Péče o duši?

Třebaže se mnoho spisovatelů již vyrovnalo s dobou zdánlivě dávno minulou, s krutostmi komunistické totality a jejím tlakem na bezprecedentní falšování dějin, vážné reflexe doby a poměrů, v níž jsme vyrostli, nás teprve čekají. Kapitoly o setkávání a obnově domu bratří Čapků v Budislavi a udělování Ceny Karla Čapka (od roku 1994) a Ceny PEN klubu (od roku 1996) ukazují, že PEN klub a jeho členové vytrvale vstupují do společenské rozpravy, pořádají semináře, workshopy, meetingy, pořádají domácí a zahraniční cesty, dopomáhají k literárním stipendiím a spisovatelským pobytům. PEN zásadně obnovil a zhodnotil svou značku, která i dnes patří mezi ty nejcennější. Mnoho jiných sdružení zaniklo nebo balancuje na hranici přežití. PEN patří k těm ty, jež český a evropský literární provoz nejen sledují, ale také tvoří.

V monografii Vladimíra Křivánka potkáte hlavně své přátele, ty skutečné, i ty, kteří vás – aniž byste se kdy viděli – svým dílem formovali. Nevšimnout si na českém knižním trhu tohoto výjimečného titulu by byla škoda. Kniha může podle mého mínění sloužit také jako prolegomena ke studiu literatury, literární komparatistiky i jako jedinečný vhled do běžného spisovatelského a nakladatelského řemesla a času. A tak jako jsme kdysi netrpělivě čekali na další a další díly Lexikonu české literatury, sám za sebe mohu říct, že by mě další díl o historii PEN klubu rozhodně potěšil. Tahle kniha přináší radost a vede k vážné rozvaze nad tím, čím vším může literatura být a čím by mohla být tady a teď, v zemi, která se, jak naznačují někteří současní spisovatelé, zase maličko potácí nad propastí.